Den třístý čtyřicátý sedmý 23.6.2023
30,7 km 1371/1353 (nahoru/dolu)
Vstáváme kolem sedmé. Venko je mlha, že by se dala krájet a fouká teplý vítr. Dobi je hned u nás a je moc rád za dvě drbací ruce. Jinak ale není ochoten se moc hnout a pokousané místo oteklo. Ondra se tak rozhodl dnes s Dobim zůstat a zítra uvidí jestli půjdou dál nebo ne. I my jsme řešili stav nohy, ale vypadá to dobře, takže jsme rozhodnuti odejít. K snídani máme ovesnou kaši s lesníma jahodama. Je to moc příjemná změna. Taky si ještě vypijeme jednoho birella, ať nepijeme furt jen vodu. Před devátou se loučíme a odcházíme. Tomáš, co měl nastaven budík na půl sedmou, aby mohl brzo vyrazit, tu ještě stále je.
 |
| poslední chvilky v hotelu útulna Gálová |
Mlha dodává polomům nádech tajemna. Postupně se ale rozplyne, i když občas se vrátí. Je příjemně pod mrakem. Míša pádí o sto šest a mám co dělat, abych jí stačil. Šlape se docela dobře, ale Míšu ze začátku provází bolest vycházející z pod ucha střílející do spánku. Dělá mi to větší starosti než ji, myslí si, že je to od čelisti. Zkusíme to rozhýbat čokoládou a vypadá to, že to zabralo, tak snad to opravdu byla jen mechanická závada.
 |
| po apokalypse na obědě |
Směřujeme do sedla Volovec. Je to uprostřed naší dnešní cesty a je tu jediná studánka po cestě. Už jsme kousek od ní, žízniví a hladoví, když narazíme na další dva snpé. Je to pár a mají pejska. Rozhodně nejdou na lehko a trochu se s nimi zakecáme. Předáme si tipy, probereme snpéčkaře a dostane se i na cestování a vyprávění historek. Jsou to naše krevní skupina. Chápou co jsou to hory a spíš než se někde muset tísnit s deseti lidmi, si postaví stan. Nicméně jsme se dozvěděli, že kousnutí užovkou pro psa není žádná legrace. Prý to už jednou řešili a místo kousnutí oteče a nekrotizuje. Musí to řešit veterinář – tak jsme je poslali se špatnými zprávami na Gálovou. Snad to pro Dobbiho nebude tak zlé. Po hodině povídání se ale rozloučíme, každý ještě máme nějaký ten plán, kam dojít, ale hlavně my už máme fakt velký hlad.
U studánky je to trochu rozježděné od těžařů, ale dostat se k ní dá. Najíme se o kousek vedle. Není tu žádné posezení, ale nám stačí kousek suché země. Oběd v nás skončil jedna dvě i s čokoládou. Chvíli ještě posedíme, ale pak už fakt musíme vyrazit. Je půl třetí, stále pod mrakem a my v podstatě nic neušli. Další zastávkou Skaliska.
 |
| Skaliska – i kamenožrút tady byl |
Je to sice do kopce, strmějšího než jsme si tu zvykli, ale jen kousek. Přes cesty jsou občas popadané stromy a začínáme potkávat lidi. Vrchol si ale užijeme o samotě a pak je potkáváme zas a znovu. Dozvídáme se, že jich třináct spalo na útulně Jána Kruteka, né všichni se znali, dneska chtěli spát na útulně Úhorná, ale jednak je malá a taky tam jsou mravenci, hodně mravenců. A proto jdou dál, někteří až na chatu Súľova a jiní na chatu Volovec. Nikdo z nich nemá stan a tak musí najít střechu nad hlavou.
Procházíme kolem skrině z Ávie. Někdo to sem dal a lidi v tom spí, ale je to tak pro jednoho nebo nouzovka. Před ní odpočívá skupinka a i ta pokračuje na chatu Volovec a přitom mají stan, ale jsou hrdí, že jej ještě ani jednou nepoužili. Je mi jich vlastně líto. Jdou dálkovou trasu přírodou a místo klidu a krásy, vyhledávají pizzu, pivo a teplou postel. Ale je to každého volba.
 |
| slavná krieň z Avie a výhledy |
Sejdeme do Úhornianského sedla, přejdeme silnici a odtud je to už jen kousek do útulny Úhorná. Je to architektonický skvost, určitě to stálo majland, ale za ty prachy měli postavit radši normální chatku. Je to rozdělené na dvě patra. V přízemí lavice a ohniště, dalo by se tu přespat, ale nesmí pršet a pak po žebříku do patra, kde je místa pro tři možná čtyři. Spoustu prostoru zabírá komín. Dole lidi nechávaj bordel, dá se sem objednat z picérky. Ale kdo by se pak tahal s bordelem, že ? A nahoře to zas okupují mravenci a je jich fakt hodně. Takoví ti velcí, lesní, asi tam našli jídlo a teplo. Kdyby byla útulna co k čemu, bylo by tu dnes rušno a my bychom stejně museli pryč. A i přes blížící se bouřku, jsme se rozhodli jít dál. Z dálky to vypadá, že bychom mohli místo na spaní najít. Před odchodem ještě uvaříme, ať mají naše rýžové nudle čas se udělat, dobereme vodu, navlečeme se do nepromokavého a vyrazíme.
 |
| Útulnu jsme doplnili o budovatelské výzvy k pořádku |
Neujdeme ani dvě stě metrů a přiženou se tři starší chlapi a s obavou se ptají jak moc je na útulně narváno. Jsou rádi, že nikdo a s mravencema si prý poradí. Taky jim nezbývá nic jiného. Chvíli na to začne pršet. Kolem se ozývají hromy a postupně se přidávají blesky a my valíme vpřed. To co z dálky vypadalo jako krásný les, je polom na husto zarostlý malými stromky. Safra, tady se bude blbě hledat kde spát. Déšť razantně zesílil a nám nezbývá než jít vpřed. Škrábeme se na vrchol Pipitka. Míša má zvětšující tendenci upozorňovat na blesky. My ale nejdeme na vrchol, jen kus pod, k rozcestníku, odkud už trefím k chatě, u které by se měl dát postavit tarp a je tam i pramen Pipitka.
Našli jsme jedno místečko, kde neproudila voda a dalo by se postavit, ale už jsme kousek od chaty, tak to jdeme okouknout ještě tam. Od rozcestníku je to kolmo dolů. Dolů do mlhy. Je vidět pěkný prd. Minicestiček milión a chata určitě je jen na konci jedné z nich. No dobře, tak více méně tam nakonec vedou všechny a když né přímo k chatě, tak aspoň na velkou příjezdovou cestu. Jsme u chaty a klika u dveří přímo vybízí k tomu, za ní vzít. Beru za ní a dveře se otevřeli. Je tu taková malá chráněná verandička, místa tak akorát pro dva. „Hellou, come in“ není ale to, co bych zrovna teď, chtěl slyšet.
Je tu Francouz, mladej klučina. Stihl to sem před bouřkou. Sice říká, že se tři vejdeme a v nouzi má pravdu, ale na pohodlí by to nebylo. Necháváme tu věci a jdeme se podívat, kam postavíme. Není to tak dobré jak jsme doufali. Buď je to příliš hrbolaté nebo hodně z kopce a nebo plné vody. Nakonec se ale pro jedno pochybné místo rozhodneme a postavíme tarp. Máme štěstí, že na chvíli přestalo pršet. Stavba v mokru a ještě tak abych se správně vešel je o dost náročnější než normálně, dost tu překáží stůl. Ale nějak to stojí.
 |
| naše útočiště – velká radost |
Najíst se jdeme dovnitř. Nudle jsou dost „Al dente“, což nás překvapilo. Po dvou hodinách namáčení..ale jíst se to dá. Chvíli jsme si mysleli, že si uvnitř necháme batohy, ale asi bychom se dost nacourali, takže jsme se přesunuli pod tarp komplet. Francouz je docela milej kluk. Je to překladatel z angličtiny do francouzštiny a tak má dost času na cestování. Jde z Košic do Trenčína a zatím se mu tu moc líbí. Necháváme ho jeho osudu a jdem zpět pod tarp.
