Den třístý čtyřicátý osmý – útulna snů

 

Od pramene Pipitka do Útulňa Jána Kruteka

 

Od pramene Pipitka do Útulňa Jána Kruteka
26,4 km 1033/1339 (nahoru/dolu)

 

V noci už moc nepršelo, snad jen, když Míša musela na malou. Trochu krápalo, když se posadila. Chvíli čekala až přestane, ale jako vždy, déšť zesílil a to už opravdu musela, takže si to náramně užila. Dokonce byl tarp ráno skoro suchý. Posnídali jsme, popytlíkovali, vyprali mokré ponožky, nabrali vodu a před devátou jsme byli ready vyrazit. Francouz tou dobou ještě pospával. V tom slyšíme přijíždět auto. Je to pán s paní, přijeli to tu zkontrolovat. Mají to tu na starosti. Slušně jsme pozdravili a než jsme paní stihli říct, že má za dveřma frantíka, tak otevřela dveře. Chudák se asi vyplašil. Paní na něj hned gestikulovala a mluvila slovensky, že se nic neděje, ať nespěchá. Rychle jsem mu to přeložil, ale bylo to zbytečné, on spěchat neumí. S pánem si pak dobrou hodinu povídáme o okolí, medvědech a vlcích. Dozvěděli jsme se, že terásku kvůli lidem z SNP zadělali, aby tam nepršelo, taky přemýšlí nad přístřeškem a někde o kus dál chtějí postavit novou útulnu. Medvěda nikdy neviděl, zato lišky mu chodí dávat dobrou noc. A vlky viděl ulovit i jelena, ale to prý místo pozorování vzal rychle dráhu. A tak vůbec. Bylo to moc milé povídání. Na cestu se tak vydáváme až po desáté hodině. Ještě že to máme dnes jen čtyři a dvacet kilometrů.

 

Francouz teprve balil, když jsme vyrazili směrem vzhůru, zpět na červenou značku. Je pod mrakem a tu a tam zafouká vítr. Vyrážíme navlečeni, ale vydrží nám to sotva pět minut a svlékáme se do kraťasů a krátkého rukávu. Je prostě vedro a vlhko. Hned z kraje potkáváme první hřiby. Naše srdce pláčou, ale vzít je s sebou prostě nemůžeme. Během dne jich ještě potkáme mraky a to jdeme jen po cestičce.

 

 

Mlha se postupně rozestupuje a nakonec dojde i na výhledy. To nám ale nebrání v tom, abychom bloudili a značení za to nemůže. Jsme prostě nepozorní. První zabloudění bylo nejbolestivější. Šli jsme strmě dolů blátivou cestou rozbitou od stahování dřeva, i když to byl v podstatě kousek, tak šlapat to pak nahoru byl zážitek. A když pak vidíte, že je značka na pěti stromech, nechápete jak jste to mohli přehlédnout. A taky se rádi oblékáme a svlékáme. Vždycky to vypadá na velký déšť, ale nakonec spadne deset kapek a konec.

 

Oběd jsme si dávali za rozcestím Skorušina. Představte si rozcestí ve tvaru „Y“ a pak si představte kam umístíte a jakým směrem natočíte ukazatel abyste si je přečetli ? Ano přesně tak. Dáte to samozřejmě do houští mezi větvící se cesty a ano, abyste se na ukazatel podívali, musíte jít tou cestou, kterou značka nevede. Ale zas to pobaví. Kousek dál na takové hezké kládě poobědváme. Jen co dojíme, začne zase pršet a jak se oblečeme zase přestane.

 

 

Zatím jsme potkali dva snpéčkaře, vždy jsme prohodili pár slov a už víme, že potkáme i novou celebritu. Děvče, co píše každý prožitý den SNP do skupiny. Je to hodně srdceryvné, protože je to hodně strastiplná cesta. Potkáváme ji u kostelíka Navštívení Panny Marie. Zrovna jsme se zase, pro změnu, svlékali. Nakonec si s ní hodinu povídáme. A znáte nás. Dali jsme jí spoustu tipů o cestě a rad do života. Jsme moc zvědaví, co si o sobě zítra přečteme. Působila vcelku rozumě, ale je vidět, že je ještě mladá a nezkušená. Taky je to její první cesta a bude jí teprve dvacet. Lidi si jí ale oblíbí, protože lidi mají rádi dramata. To my a naše cesta jsme nudní.

 

 

Za Štós – kůpele znovu bloudíme, ale tentokrát to byl jen mírný kopeček. Chtěli jsme se tu původně jít vykoupat, kdosi říkal, že je to tu super a tak jsme doufali v nějaké termály a nebo minerály, ale nic takového tu nemají. Jen obyčejný bazén, tak na to prdíme a pokračujeme. To se zas radši vykoupeme v potoce, jen co na to bude počasí. Začalo pršet. Ale tentokrát už opravdu pršet, taky aby né. Celý den jdeme více méně z kopce a teď nás čeká kopec. Lidi říkali, že krpál. A docela jo, takže se hezky zapotíme. A občas prší moc hezky a vydrží to až do cíle.

 

 

Jsme zvědaví na útulnu Jána Kruteka. Bude hezká? Bude přelidněná? Bude tam zas hromada bordelu? Člověk by řekl uvidíme, ale padla mlha a že jsme ji přešli zjišťuji až o čtyřista metrů dál. Byl tam zas děsnej krpál, tak jsem se chtěl přesvědčit, že opravdu do něj máme jít. Ještě že tak. Přešli jsme dokonce i studánku, na kterou jsem se všech ptal jestli je funkční. A vždy jsem se dozvěděl že ano a že jí nepřehlídneme. Když už jsme tu, tak nabereme trochu vody. I kdyby se nám tam nelíbilo, určitě bychom uvařili.

 

Na podruhé již útulnu nemineme. Mlha se trochu zvedla, tak je z cesty i vidět. A je to moc hezká útulna. A jsme tu první. Voní ještě novotou. Pohodlně se tu vyspí dvanáct lidí v tří podlažním prostoru na spaní. Jsou tu i kamna, chvíli zvažujeme, že bychom je použili a vysušili boty, ale kluci na Gálové říkali, že komín netáhne a začmoudili celou místnost. Taky by tu pak bylo dost vedro a navíc by boty vydržely zítra suché tak pět minut. Jsou tu i natažené šňůry na sušení, i když trochu vysoko, stůl a lavice. Někdo tu nechal Milu. Hned jsem ji vyfasoval a peláším zpět ke studánce pro vodu, ať máme i na ráno a na čaj.

 

 

Už poprvé jsem u studánky slyšel hlasy, ale Míša říkala, že mám hlušiny. Teď jsem si ale jistý, že v kopci někdo jde. Vracím se do útulny. Míša už to tam hezky zabydluje a už se stihla i umýt. Já na to jdu rychle taky, než dojdou lidi. Stihl jsem to tak tak. Šli tři, ale dva mají ubytko ve Štosu a k nám zamířila jen mladá holka. Intimčo končí, bude tu s námi spát. Jmenuje se Lenka, jde ultra light, její batoh bez jídla a vody váží šest kilo. Jídla s sebou ale táhne dvakrát tolik než mám já s Míšou dohromady. Něco málo skutečného jídla a zbytek junk food. A taky má velký sprej na medvědy. Ti druzí dva halekali taky kvůli medvědům. Asi jsem blázen, že jsem jediný, kdo tu nechce plašit přírodu a vidět medvěda.

 

Ve třech tu máme spoustu místa a dost času na pokec. Lenka chodí kolem třiceti kilometrů denně, bolí jí nožičky a cesta je hrozně nudná. Jde sama, protože s nikým není kompatibilní a chození potřebuje ke svému životu a tenhle očistec prostě musí mít. Moc tomu nerozumím, ale kdo jsem, abych soudil lidské motivy chození dlouhých tras ? Už toho taky dost procestovala. Nejvíc mě v hlavě utkvělo, že šla Španělskem a spala u kostelů a cesta Santiago de Compostela se jí nelíbí, protože se jde hodně po asfaltu a je tam hodně lidí. Spát v noclehárně s padesáti lidma je prý taky zážitek. No, celkem fajn pokec i když tomu jejímu „musu“ nerozumíme. Nacpeme ji taky náš příběh a spousty rad do života i na cestu.

 

Najíst, vyčistit zuby, vyčůrat a spát!