den čtyřicátý druhý – kamzíci

 

Z Mallnitz do Kaponig-Biwak, 15,6km 1523/166m (nahoru/dolu)

 

Během noci jsem dvakrát rovnal hůlku, dostala se nám mimo zesílenou vrstvu a bál jsem se, že by se mohl tarp protrhnout. Vítr byl fakt velký, že i Míšu to přes ucpávky rušilo. Ale vše přežilo a nastal další krásný den.

 

 Balení nám trvalo trochu dýl a na recepci jsme stejně mohli být nejdřív v osm, musíme vrátit kartičky ( bez nich se nedostanete na záchod a do sprch a vzpomeňte si na to takhle v noci, když se vydrápete ze spacáku, páč nutně potřebujete na záchod) a pak tradá nakupovat do Billy.

 

Moc toho nepotřebujeme, ale máme docela hlad, takže nákup trochu přeženeme, hlavně snídani máme tak obrovskou, že jsme málem pukli – housky s vajíčkovou pomazánkou, sýrem, paprika, juice a jogurtové mléko, se zákuskem – Míša preclíkový rohlík a já ořechový megašnek. Broskve pak neseme nahoru.

 

Popakujeme obědy a večeře a v deset vyrážíme z Mallnitzu. Je to trochu později než bylo původně v plánu asi o dvě hodiny, ale svět se nezboří.

 

 Mapa začátek ukazuje jako rovinku, tak mě trošku znervózňuje, že jdeme do docela slušného krpálu a navíc tu mají pěkně dementně řešené chození přes ohrady a chudák Míša si zadře pod nehet třísku a mrcha nechce ven.

 

Zastavujeme u potoka, abychom Míše zmrazili prst a znovu se pokusili porvat s třískou, většina jí je venku, ale né vše, ale už to není jak dostat ven. Budeme to sledovat a když tak přistoupíme k amputaci ruky.

 

 

Jak to tak vypadá dneska toho moc dolů neujdeme, cesta vede pořád nahoru, že ji to baví. Tohle by se nám u moře nestalo. Na chvíli dáváme pauzičku u Dösner Hütte a už si to pelášíme dál. Dá se říci, že už občas utrousíme i nehezké slovo jak je to furt nahoru, ale výhledy za to stojí.

 

Když dojdeme k Arthur-von-Schmid-haus tak už toho máme celkem plný kecky a to nejsme ani v půlce plánované trasy. Dáváme pauzičku, občerstvíme se a jdeme, už jsou skoro tři.

 

Ráz cesty se trošičku změnil, místo cesty už jsou jen kameny a my skáčeme z jednoho na druhý jako kamzíci. Hned na začátku potkáváme paní a cosi mi říká, tak ji odkážu na Míšu. Jak jsem se pak dozvěděl tak paní obnovuje značky a upozorňovala na to, že jsou teď mokrý, tak abychom jí nepoškodili její umělecký výtvory. Paní má můj obdiv. Teď je to sice jen mírný kopeček, ale pak se to šplhá nahoru přes několik sedel a jestli todle šla s barvou..

 

No nešla, nabarvila jen ten mírný kopeček, v kopci už si musíme poradit se starým značením. No a jestli jsme do teď nadávali na cestu nahoru, tak teď už na to nemáme sílu. Je to cesta která vede nahoru po kamenech, občas se ukáže značka občas ne. Je to náročný jak sviňa, ale pořád se dá, nahoře jsou dokonce řetězy, takže paráda. Vylezeme do sedla Seeschartle a odtama se to horší ještě víc, tam už asi ani nikdo nechodí. Projdeme pár míst, které by si zasloužili řetězy víc než výstup na Seeschartle a opatrně skáčeme z kamene na kámen, občas nějaký přelezem, ale podlézt se nám žádný nepodařilo.

 

Už je nám jasné, že tam kam jsme se chtěli dostat se určitě nedostaneme (už chápem proč nám paní přála Good Luck), ale máme štěstí, je tu biwak. Naše naděje se tedy upnou k němu, ale i tam je cesta dlouhá a náročná. Respektive dlouhá časově, jinak to bylo co by kamenem dohodil. I když biwak vidíme v podstatě až když k němu dojdeme. Je malý, je útulný, je otevřený a nikdo tam není a je to naše dnešní bydlení.

 

Večeři dneska nevaříme, měli jsme vydatnou snídani a pozdní vydatný oběd jíme až tu. A místo na večeři už není, ale uvaříme si asi dva litry čaje.

 

Užíváme si samoty a krásy hor. Kolem prochází stádo ovcí – jak jinak. Venku začíná nepříjemně foukat. Jsem rád, že dnes bydlíme.

 

Vítr naráží do bivaku snad ze všech stran a dělá nehorázný kravál. Je to paráda jít v tom větru třeba na záchod 🙂 Je čas jít spát.