Den čtyřicátý osmý – Ernesto Lomasti

Z Hermagor na Bivacco Ernesto Lomasti, 18,8km 1888/723m (nahoru/dolu)

 

V noci to kolem nás zase kvíkalo..prasátka přišla na bukvice a pozdravit. Ráno jsme se probudili za stálého zvuku deště dopadajícího na tarp. Opravdu se nám do toho nechtělo vstávat. Několikrát jsme zkontrolovali jak to s počasím bude, ale víceméně má furt pršet. Ze spacáku jsme vylezli až v osm, když už nebylo zbytí a museli jsme na záchod. Zároveň déšť začal ustávat, až už jen padaly kapky ze stromů.

Uvařili jsme si snídani, dnes s ostružinama, takže vlastně sváteční a to nás povzbudilo. Začali jsme pod tarpem balit, což jde trochu hůř než normálně a nakonec jsme museli vylézt a složit i tarp. Pěkně mokrý minimálně o kilo těžší. Jsem z toho nadšený, ale to se nedá nic dělat, aspoň že my jsme v suchu. A zároveň s tím přišel houbař! Lidi, tady je houbař! Ale značně se nám vyhýbá. Podle mého názoru proto, že jeho košík je větší než na dvě kila a v tomhle dešti je jasné, že dělá nelegální činnost.

 

Nechali jsme houbaře houbařem a vyrazili jsme, samozřejmě jsme museli jít jeho směrem, takže jsme ho potkali na dva metry, ale neřekl ani ahoj a rychle šel jinam. Takže je to jasný, kdyby nedělal nic špatného, tak nás normálně pozdraví jako všichni ostatní Rakušáci.

Jdeme nahoru, ono taky kam jinam, že? A cestu si o kousek prodloužíme a směřujeme do kostelíka, teda věřící to tu mají dost těžký, jednak je to v kopci, tak 5 kiláků od města a jednak přístupová cesta je taková dost naprd. Ale aspoň je otevřený a člověk se může podívat dovnitř. Vevnitř jsme udělali pár fotek, když se vzneslo hejno netopýrů, které jsme vyrušili ze spánku.

 

Omluvili jsme se, ale nic naplat odletěli do dalšího patra. Později jsme zjistili, že je máme i na fotkách.
Jdeme dál. Cesta vede nad kaňonem, který jsme taky zvažovali navštívit, je placený a má být úplně parádní, ale na tohle už jen tak neskočíme 🙂 Prší a navíc by nám to trochu zkomplikovalo cestu. Každopádně všude je mlha a vidíme prd.

 

Počasí se začíná pomalu lepšit a tak nám ani nevadí popadané stromy přes cestu. Je zvláštní jak se všude okolo kácí, ale že by tu někdo zpřístupnil cestu, to ne. Je to tu v tomto ohledu stejné jako u nás.

Vyšlo slunce, tak vybaluju tarp a dávám jej na bágl, aby trochu proschl. Ale nemáme čas tu sušit, dochází nám voda a podle mapy je až za dlouho, ale sotva zajdeme za roh, už tam voda je. Je to v ohradě s krávama a oslíkama, takže radši filtrujeme a u toho sušíme tarp. Je to parádní, máme vodu a suchý tarp, co víc si přát?

 

Cesta vede pořád nahoru a cestou musíme hrát kličkovanou neb je tu všude suprově nasráno, ale nevzdáváme se. Jednou do Nassfeldu dojít musíme. Je to horské sedlo a jak se ukazuje, je to i bývalý hraniční přechod. Dostali jsme se do turistického ráje,kterým se snažíme rychle prosvištět.

Neodoláme však prohlédnout si sirný pramen – chvíli váháme zda v něm vůbec nějaká síra je..ovšem typický zápach zkažených vajec nás přesvědčuje 🙂 Dáváme si několik hrnečků na posilnění..po druhém kole už ani zápach necítíme.

 

 Když jsme se začali drápat na kopec Madritschen, začalo hustě pršet a vydrželo to až pod vrchol. Z cest se staly potoky, ale my pokračujeme, co nám taky zbývá. A Míša dneska vyloženě má den, do kopců jede jak mašina a já za ní vlaju co mě nožičky stačí. Vrchol nakonec zdoláváme.

 

A pak rychle metelíme dolů do sedla Sella di Madrizze a odtud pěkně k jezírku. Chtěli jsme tu nabrat vodu, ale jak pršelo, je to vše hodně bahnité. Ale tak aspoň jsme přešli poprvé italsko rakouské hranice. Ale jen na chvilku. Kolem jezera mají udělané nějaké vodní atrakce a Míša našla záchod. Ani zde nemají pitnou vodu, tak musíme filtrovat. Tentokrát potřebujeme dost vody nejen na dnešek, ale i na zítřek, takže se trochu zdržíme a jsme naloženi vodou jak velbloudi.

Pak už je to jen dva kilometr, což odpovídá zhruba hodině cesty. S novým nákladem se nám jde trochu hůř, ale pořád nic hrozného. Já se cítím jako kdysi za starých časů, když jsem chodil na víkend na hory s dvaceti a i více kilama na zádech. Dokonce se ukáže i duha.. naše první.

Dosáhli jsme hranice s Itálií

Nahoře je už opravdová a značená hranice mezi Itálií a Rakouskem. Krteček je z toho nadšený. Je to naše čtvrtá zem, kterou procházíme.

 

A hned kousek dole je naše dnešní bydlení Biwacco Ernesto Lomasti. Italové se vytáhli, mají tu i solární elektřinu, takže je tu světlo a dá se dobít i mobil. Fakt parádní a máme i štěstí, že jsme tu sami. Oproti předešlému, je dle zápisů v knize navštěvován poměrně často, takřka denně.

 

K večeři jsme si uvařili bramborovou kaši se zeleninou a tofu a ještě navíc se seitanovými klobáskami. Bylo to výborné. Dosažení hranic Itálie slavíme čokoládou s příchutí rumu, litrem meduňkového čaje a cítíme se slavnostně :). Po večeři jsme se pustili do oprav. Míša si zašila nepromokavé kalhoty na zadku, kde si udělala šlic a já se pokusil opravit tarp. Jsme moc zvědaví jak bude obojí fungovat.

 

Západ slunce odtud není bohužel vidět, ale i přesto si světlo hezky pohrává s mraky. Je to parádní podívaná.