Den dvoustý čtyřicátý osmý – monzuny na West Coast

 

Autem 194,7km z Orange sheep campsite (Franz Josef) do Coast Road Holiday Park (Greymouth)
https://mapy.cz/s/jogavezeko

 

Přes noc nepršelo a v kempu byl klid. Přesto se probouzíme až v osm a Míša je stále unavena. Teta Irma klepe na dveře. Tak aspoň že teď a né už na treku. Posnídáme, pobalíme a ještě přepereme košile a kalhoty v teplé vodě s mýdlem. Tak zas budeme voňavý. Teda až na mikiny, ty od ohně budpu smrdět fest asi dlouho. Zrovna teď, když bude opravdu hnusně, je prát nemůžeme. To by nám neuschlo a určitě budou potřeba. Odjíždíme chvilku po desáté.

 

Stavujeme se ve vesničce Hari Hari. Jednak má super jméno,druhak nám dochází benzín, tak sice a draho, ale aspoň trochu dobereme ať dojedeme do Hotikita. A za třetí tu maj letadlo Guy Menziese, který jako první přeletěl solo Tasmánské moře z Austrálie na Nový Zéland a přistál kousek odtud. Přistání nebylo úplně ok, páč skončil na zádech, ale i tak to byla velká sláva. Trvalo mu to 11 hodin s 45 minut.

 

V Hokitika si v New Worldu koupíme něco málo k obědu a v Opsu tři trika za dolar. Ať nemusíme na okýnka auta dávat ručníky a taky budeme potřebovat něco na úklid. A trochu nám tu začalo pršet, tak uháníme dál na sever, kde je zatím hezky.

 

Zastavíme se na odpočívadle u památníku neštěstí v dole Stromgman. Památník je takový, řekl bych trochu zapomenutý. Ani nám tu nic nenapsali co se stalo, jen že to bylo neštěstí a horníci umřeli. Ale je tu i hezký výhled na moře a útesy. Ale žádný delfín ani velryba.

 

Jedeme se podívat na Palačinkové skály. To je taková podivnost, kterou tu vytvořila příroda. Je to malá procházka u pobřeží s výhledem na skály a moře. Skály jsou tak podivně vrstveny jako by někdo na sebe poskládal spoustu palačinek. Moře si zas našlo cestu spodem a hezky je podemílá. Samozřejmě je kousek okruhu uzavřen, ale to moc nevadí. To nejhezčí je i tak vidět.

 

Docela malá procházka už unavila i mě. Na parkovišti si projdeme ještě ze zvědavosti obchod se suvenýrama a pak si sedneme na chvíli do auta. Míša je úplně vyřízená a mě se začalo chtít spát. A to jsou sotva čtyři. Je takový divný tlak a vzduch. Jak se pohybujeme na okraji deště a slunce. Koukáme do map, kde bychom mohli složit hlavu. Nakonec jedeme kousek zpátky, místo abychom jeli další stovku kilometrů v před. Nejedeme se ani podívat na jeskyni. Kemp je pro deset aut a už jsme tu dva. Večer pak ještě přijedou další dvě auta. Trochu to tu projdeme. Krom záchodu v kempu nic není. Za poplatek se pak dá jít na procházku ke svítícím červům nebo jít na komentovanou prohlídku o nějakých ptácích. Ale vše se to nějak musí objednávat a taky bude pršet a já začínám být víc vyřízený než Míša.

 

Postavíme stan, zabydlíme se a já usnu jako špalek. Pak přišla paní vybrat peníze a povědět Míše něco o okolí a taky že zapne wifi. Ale jen na chvíli. Toho pak Míša využívá na telefón z Davidem, aby doplánovali výlet na severním ostrově. Já to mám jen takové matné. Pořád jsem úplně grogy.

 

Začalo pršet a foukat tak, že máme strach o stan. Když se to trošku uklidní, Míša přeběhne do auta a uvaří večeři. Leje fakt fest a v kombinacj s větrem se nám zase dostává voda do stanu. Říkáme si, že to je třeba jen kondenzace. Jíst jdeme do auta. Kolem desáté nám zase déšť dovolí přeběhnout do stanu. Je tam docela mokro, tak instalujeme ručníky. A jsme zvědaví, jestli to dáme nebo skončíme v autě. Ale to by taky muselo na chvíli přestat, přestavba by zabrala aspoň pět minut, což by znamenalo být komplet durch mokrej.

 

Jsme ve stanu a venku zuří slejvák s vichrem. Stan si na nás občas skoro lehne. Sem tam na nás kápne. Jdeme radši spát. Třeba bude fungovat metoda, co nevidím a neslyším, to neexistuje..dobrou noc