Den dvoustý šedesátý čtvrtý – záchrana

 

Autem 2,9km Waikoko Campsite – odvoz záchranářů

 

Ráno si se stáváním daváme na čas. Jsme rozlámaní a venku je zase hnusně. Tentokrát nám to ale nevadí. Rádi budeme odpočívat a špatné počasí je lepší výmluva, než že už jsme staří a dva dny výletování nás zničilo. Uděláme si snídani a v poklidu pojíme.

 

Míša si šla odskočit na kadibudku a já dopíjím raní čaj. Naši pohodu znenadání vyruší helikoptéra. Dvakrát nás obletí a nakonec začne u přístřešku přistávat. Tam ale stojí dvojice a tupě na ně zírá. Prach je málem smetl a tak chudák pilot zase musel nahoru a najít něco jiného, kde přistane. Míšu nepovedené přistání málem odfouklo i s kadibudkou. Přistávají u potoka. Co tu asi chtějí ? Kontrola to nebude, vede sem silnice, tak že by záchranáři ? A vskutku jsou to záchranáři.

 

Po chvíli se vynořila čtveřice chlapů s báglíkama. Tři se ptají na něco dvojice co na ně tupě zírala při přistání a jeden si to štraduje ke mě. Bere to ještě skrze zaparkovaný jeep, ale hunteři jsou od rána pryč. No a pak je u mě.

 

 

U mě, který je v děravých podvlíkačkách s čajem. A prý jestli je nesvezu. Koukám na auto a nevěřícně se zeptám, všechny čtyři? A prej né, jen dva. A jen asi dva kilometry, že jdou zachraňovat nějakého huntera. Odmítnout jsem nemohl. Teda mohl, ti druzí dva je zjevně odmítli, protože nakonec vezu všechny čtyři. Odkládám nedopitý čaj. Aby se mě tam vlezli, tak musíme vyházet věci z auta. Tak snad nezačne lejt. A pak se mě tam fakt všici čtyři nasáčkovali. Auto pokleslo. A vyrazili jsme směr přehrada. Dojedeme k velkému rygólu. Zastavím a chvíli přemýšlím, jestli to dám. A dal. Kluci si se mnou začali povídat, ale já se fakt musím pekelně soustředit. Naše nízké auto, pod váhou čtyřista kil je ještě nižší. A pak uhybáme na lesní cestu. Peklo začíná. Bravůrně zvládám každý výmol, ale pak zadrhneme. Vyskočím z auta kouknout jestli to je jen kámen, ale ne, je to cesta, tu neporazím, takže kousek couvnu a jedu víc u kraje. To kluci ocenili a další cestu už vyhledávají a radí o sto šest. Bylo to opravdové peklo, ale dorazili jsme na konec cesty, kde je takové malé parkoviště s pěti terenními auty. Kluci vyskákali, moc poděkovali. Dohlédli na to, že se bezpečně otočím. Každé auto vyfotili a vyrazili do lesa. Mě čekala strastiplná cesta zpět. Některá místa jsem ani nevěřil, že jsem přejel. Dolů sem to jel alespoň dvakrát pomaleji.

 

Když jsem se vrátil k Míše, vypravili jsme se hledat helikoptéru. Pilot sedí pod přístřeškem. Dalo nám to docela zabrat. Je pěkně schovaná. Ale našli jsme ji. Ale brodit se nám k ní nechtělo. Záchranáři uspěli. Pro pacienta si dojela sanitka a oni, když se vraceli mi z dálky ještě jednou děkují a pak odlétají pryč. Jo, taky nás mohli kousek tou helikoptérou svézt.

 

 

Celý den jsme pak lenošili. Vzal jsem si na starosti vaření, ať si Míša odpočine. Venku neprší tak moc jak slibovali, ale hezky taky není. A samozřejmě nic z věcí, které jsem si naplánoval, jsem nestihl. A tak v poklidu uplynul náš odpočinkový den.