Den dvoustý sedmdesátý první – poslední jízda vesmírnou lodí Avensis

 

Z Onewhero Domain do Omana Clifftop campground

 

Autem 98,8km z Onewhero Domain k Devonport library ( Auckland)

 

Autem 45,8km z Devonport library ( Auckland) k Davidovi ( David řídí)

 

Autem 18,3km od Davida do Omana Clifftop campground

 

Ráno vstáváme o půl sedmé. Velký karavan odvedl dobrou práci a spalo se nám rozhodně lépe nežli včera. Posnídáme, pobalíme a naposledy poklidíme a ještě rostřídíme, co budeme moci darovat případné nové majitelce. Sice ještě budeme trávit nějaký čas v autě, ale už je to jen pár dní, a to snad bez některých věcí přežijeme. Ohlásíme předpokládaný dojezd a vyrážíme před osmou.

 

Provoz je k nám milostivý, ale ještě jsme zapomněli zkontrolovat olej. Tak pár minut před cílem zajedeme na záchodky, ať při obchodování nemusíme podupávat nebo křížit nohy a zkontrolujeme olej. Je to v pořádku. Slečna psala jestli rovnou může naložit věci. V deset jí vyhodí z hotelu a když řekne ano, tak bychom to vše do toho času nestihli. Když už takto přemýšlí, tak to vypadá, že to auto opravdu chce. Zarážející už je, že kvůli nám zůstává v Aucklandu o dva dny déle.

 

Zaparkujeme na správné ulici kousek od čísla popisného. A už i vidíme mladou dívčinu s takovým malým báglíkem. A ona vidí nás a už si to k nám štráduje. Jmenuje se Martina a na první pohled vypadá opravdu sympaticky. Přivítáme se a hmed říká, že zbytek věcí má ještě přes ulici. Tam má velký bágl a lyže. A jak říká, kdyby nejela dělat instruktorku lyžování, tak by jí ten malý báglíl stačil. Ulice je docela rušná, tak všechno nasoukáme do auta a vyrazíme na parkoviště Pak’nSave. Nabídl jsem klíčky, ať se ten kousek projede, ale že prý ještě ne. Včera měli kvůli svátku zavříno, tak byl předpoklad, že i dnes bude, ale mají otevříno. Ale i tak je tu větší klid.

 

A tak se pustím do vysvětlování, co, kde a jak se ovládá. Na co si dát pozor, dokonce ukážeme i jak zkontrolovat olej. U toho se stíhají holky bavit i o jiných věcech. Takže třeba víme, že Avensis mají doma, taky že teď lidem co jim končili working holiday visa, byla prodloužena o půl roku, což zase zacloumalo s trhem aut. A taky že už auto potřebuje, protože tahat sebou pořád komplet lyžařskou výbavu jí nebaví. Nicméně auto chce, ale neprojede si ho. Až vše vyřídíme, tak sama v klidu pomalu pojede. A tak i na poštu nás musím zavést sám.

 

Na poště nám paní poradila co vše a jak vyplnit. Martina zaplatila devět dolarů a dostala malou kartičku s tím, že je novou majitelkou. Zároveň se mi omluvila, že mi zapomněla dát peníze. Ale to už strach nemám. Je mi i jasné, že nebude o ceně smlouvat. Ještě před podpisem jsem ji znovu zdůraznil, že se to prodává tak jak to je, a od této chvíle, ať se stane cokoliv, třeba to nenastartuje, tak už je to na ní. Na to mi namítla, že to chápe, protože jí se už stalo, že než odjela, tak se jí hodinu před odjezdem auto rozbilo. Prostě je to takový ideální kupec. My jsme vůbec nedoufali, že to za tuto cenu prodáme, i když jsme si to moc přáli. V autě mi pak pošle část peněz v korunách a zbytek vyplatí na ruku. Mám tak v kapse přes dva tisíce dolarů. Hřejivý pocit.

 

A pak už s cizím autem nás zavezu k Devonportské knihovně. Tam už opravdu oficiálně předáme klíčky a taky spoustu rad a tipů, co kde vidět a jak ušetřit. Předáme i věci, které si do Malajsie nepovezeme. Za vše je moc vděčná. Taky pomůžeme udělat membership a pojištění u AA, i když z devadesati procent to zvladla sama, jen občas potřebovala popostrčit. Ale určitě ty internety ovádá lépe než já s Míšou dohromady. Taky nám volal Davit s tím, že si nás vyzvedne kolem půl druhé. Nakonec se s Martinou blejskneme, rozloučíme se s pavoukem Alfrédem a i naším vesmírným korábem Avensis a samozřejmě s Martinou a naše cesty se tu rozejdou.

 

Jdeme na Davida počkat před knihovnu. Skoro jak dva bezďáci.

 

David si nás vyzvedává zrovna když dojídáme oběd. Pomáhá nám odnést věci do jeho auta, které nám půjčuje abychom nemuseli sedět v Aucklandu. Je to takové malé prdítko, ale na přesun dostačující. Spát se v něm nedá, ale holt utratíme pár peněz za kempy, kde se smí stanovat. A pak nás vezme na procházku podél pobřeží na Cheltenham beach a samozřejmě trochu do kopce na North Head. Jsou tu krásné výhledy na ostrovy a samozřejmě i Auckland. Když se vynadíváme, vezmeme to přes kavárnu na kafe a zákusek. Ty jo, to bylo ták dobrý, že by se na to dalo i zvyknout.

 

Další zastávkou je Mount Eden. Než se k ní dostaneme, tak nás David trochu povozí po městě. My si myslíme, že je to vyhlídková trasa, ale pravda je taková, že prostě zabloudil. Už samotný název napovídá, že je to zase kopec. Mount Eden je sopka s pořádným kráterem, ale už je vše zarostlé trávou. Výhledy jsou opět krásné. Cesta okolo kráteru je v opravě, oplocena, ale kupodivu davy turistů si udělali cestičku. I my ji použijeme, abychom se dostali k vrcholu a dokončili okruh.

 

Jedeme se podívat k Davidovi do práce. Cestou ještě natankujeme a dostaneme nanuka s arašídama. Je to dobré, ale zapomněli tam dát takové to dřívko. A můžeme to klidně jíst uvnitř auta, dokonce i Míša, Klárko! V práci nám David zařídí ubytování v kempu. Na dnešek už to nešlo booknout, tak to vzal na zítřek a naštěstí mu přišli dva vstupní kódy. Každý týden jej mění a zrovna zítra je ten den. Kdyby nepřišel i na tento týden, tak se tam nedostaneme. No a taky nás provedl výrobou a pochlubil se, co dělá. Je to projekťák na věci ze dřeva. Kuchyně, skříně a tak podobně. Vypadá to zajímavě.

 

Pak nám uloží na svůj účet naše těžce vydělané NZD, tomu se vůbec nebránil. A jelikož jsme vegetariáni a já nerad řídím za tmy, tak si pořídí jen rychlou večeři do ruky a zaveze se domů, kde nám předá svůj vůz. Za zády jsme přitom měli velmi krásný západ slunce. Vyrážíme do kempu, jen co se několikrát rozloučíme. Znáte te to. Na poslední chvíli je toho vždy hodně co říct.

 

Do kempu dojíždíme už za úplné tmy. Projíždíme první závorou. Ta se zavírá na noc a nejde otevřít. Máme štěstí, že jedeme v čas. Druhá závora je na kód. Míša si s tím chvíli hraje a vyhraje. Máme volnou cestu do kempu. Po tmě najdeme nějaké volné místo. Je toho tu hodně. Když stavíme stan, přijede pán na takovém prďítku. Co si říká, ale přes randál prdítka toho moc neslyším. Tak to zkouší znovu a nakonec se jen zeptá, jestli jsme ok a já řeknu ano a odjede. Jsem si zpětně říkal, že možná chtěl vidět naši rezervaci, kterou máme na zítra, takže ještě že tak.

 

Uvaříme, zabydlíme, i zuby vyčistíme a jdeme spát. Pořád nevěříme, že jsme tak lehce prodali auto.