Den dvoustý sedmdesátý třetí – spolu, ale každý jinde

 

Autem 48km z Tutukaka Holiday Park do Otamure Bay (Whananaki) Campsite

 

K ránu jsem zjistil, že se hezky vyjasnilo, to mě moc potěšilo a pak už jsem nemohl dospat. Posnídám a pobalím se. Je docela zima, tak vyrážím do dive centra docela nabalený, ale mám sebou i kraťasy. Fakt to vypadá na krásný den, až jsem si říkal, že je to škoda, že Míša nejede taky. Centrum je kousek od kempu, asi deset minut a už je tam pěkný šrumec.

 

Dost jsem nevěřil svým očím kolik lidí tam bylo. Naštěstí je to na víc lodí, ale i tak. Dostávám dotazník s otázkama, které jsem už vyplňoval a byly tlumočeny na iSitu. Ale chápu, že tady už to musím podepsat krví. Mám advance zkoušky, víc jak čtyřicet ponorů, poslední ponor v Thajsku před třemi měsíci a cítím se, ze třech možností, být expertem, tedy ta prostřední možnost. Chvíli jsem uvažoval nad nováčkem, přeci jen čtyřicet ponorů není moc, ke všemu s mojí frekvencí, ale říkal jsem si, že jsme na Novém Zélandu, tak radši víc než míň. A pak se přesunuji k výbavě. Boty mě zkusí vyzkoušet, ale zbytek už jen přemeří, vše naháže do tašky, kterou hází na auto. Řeknou mi, kde a v kolik mám být a je to.

 

Zapomněl jsem si kšiltovku a brejle, tak se ještě vracím do kempu. Míša už otevřela oko. Trochu se přebalím, protože začíná být vedro a vyrazím zpět. Nalodím se a znovu se mě ptají na zkušenosti. Docela otrava. Přidávají k tomu další otázku, jestli jsem se někdy potápěl ve studené vodě. Moc tomu nerozumím, protože tady voda studená není. V našich lomech to jde i jen na pár stupnů nad nulou, a tady je to kolem dvaceti. Pak na palubu nakládají věci a musíme říkat zde, když uslyšíme své jméno. A nakonec udělají prezenčku a chtějí u toho vědět jaký druh oběda mám. Taky nám řeknou kam dát věci, aby nebyli mokré. Rovnou se tam i převlíknu do kraťasů a žabek. Taky se namažu. Loď není nijak extra velká na počet lidí na palubě, ale místa je dost. Před odjezdem ještě dostáváme instrukce, že se tu nezvrací z lodi, ale do pytlíku, taky kde a jak použít záchranou vestu a vše okolo bezpečnosti. No a taky, že to dneska bude dost drncat. Odplouváme.

 

 

Usedám na záď a pozoruji jak se vzdalujeme od pevniny. Občas na mě šplíchne trochu vody a vlny se čím dál tím víc zvětšují. Jsem zvědaví jestli tohle přežiji bez nevolnosti nebo ne. Ale už po pěti minutách vím, že je moc dobře, že Míša zůstala na břehu. Přijde mi na mysl, že bych to přežít měl, vždyť to není zas moc jiné, než jízda autem po zdejší silnici. Po půl hodině mě požádají, abych šel na horní palubu, že bude breefing. V těch vlnách, je to celkem náročný úkol, ale zvládnu to. Tam se seznamuji s dive mastryní Sophií a skupinou, se kterou se budu potápět. Holčina je velmi sympatická a je jí dobře rozumět. V týmu pak mám starší veselý pár z Ameriky Nicka a Kamie a kluka jako já z Anglie, žijícího v Austrálii, jmenem Alex. Byl to jen malý seznamovací breefing. Velký breefing pak máme s kapitánem lodi. Jednak nám řekne něco k historii a jednak o tom, kde se budeme potápět. Zní to moc krásně. A pak zůstávám nahoře, protože dolů se neodvažuji. Voda stříká všude a za chvíli jsem celý promočený.

 

Za čtvrt hodiny proplouváme pod velkým obloukem a dostávám se do zákrytu větru. Moře se sklidnilo a jsme na místě. Budeme tu dělat oba ponory. Jeden na jedné straně a druhý na druhé straně. Sejdeme na dolní palubu a zde má každý připravený své místo. Na nás je, se jen nasoukat do neoprenu a pak nandat výbavu. Takový luxus jsem ještě nezažil. Vždy jsem si musel vše poskládat, závaží na pás dát a vůbec. Tak aspoň zkusím, že vše funguje. Já s Alexem jsme připraveni, ale pár z Ameriky se neumí pořádně nasoukat do tlustého neoprenu. Trvá jim to trochu déle, ale povede se a s úsměvem jsou připraveni. Skáčeme do vody a ostupně zkoušíme jestli máme správně závaží. Já jsem ok, však já klidně půjdu ke dnu i bez závaží. Alex potřebuje kousek přidat a pár z Ameriky má vůbec problém se potopit a pochopit co se po nich chce. Tak to bude asi super páreček. Ale i to dáme. A pak se jdeme konečně ponořit. Já s Alexem jsme v pohodě. Ale pár z Ameriky s tím má opravdový problém. A tím katastrofa začíná nabírat na obrátkách. Sice se jim podaří nakonec potopit, ale mají to takové up and down. A já s Alexem musíme čekat. Je to fakt opruz. Po dvaceti minutách najednou pán úplně zmizí. Nechá po sobě jen pásek se závažím. Sophie se snaží poslat Kamie pro Nicka, však jsou tu body, ale je to marné. Ze spoda vidíme, že se Nick dostal na loď a tak pokračujeme ve čtyřech. Kamie lítá sem a tam, máchá rukama a ohrožuje nejen sebe, ale i ostatní. Konečně jí došel vzduch a musí nahoru. Bohužel ani Alex se vzduchem na tom není nejlépe. Myslím si, že musí být pěkně nasraný, ale asi to nikdy nepřizná. Kolem proplouvá druhá skupina a Sophie mě k ní připojuje a jde s Alexem a Kamie nahoru. Nová skupina je na tom trochu lépe, ale také pořád někdo lítá k hladině. Je to neskutečná katastrofa.

 

Když jsme se vynořili, tak se mě hned ujali a něco říkají. Moc tomu nerozumím, mám zalehlé uši a kapucu přes uši. V klidu jsem se chtěl odstrojit, ale místo toho jsem odstrojen. Servis na lodi je až přehnaně dobrý. Sophie se mě hned omlouvá a ujišťuje mě, že druhý ponor bude lepší. A že sama nečekala takovou neschopnost. Podle papíru, měli být zkušenější. Ale jak se říká, papír snese všechno. Dive mastři dali hlavy dohromady a přetvořili skupiny na ty lepší a na ty horší. Horší skupinu si nechala Sophie a upřímě jí lituju. Nás ostatní má na starosti Carole, k jejíž skupině jsem se připojil při prvním ponoru. Na palubě dostáváme oběd. A za patnáct dolarů dostávám tyčinku Bounty, jablko, banán a sendvič z tousťáku se zeleninou a sýrem. Víc jsem ani nečekal a bylo to dobré a rozhodně né těžké jídlo.

 

Před druhým ponorem máme zase breefing s kapitánem. Zas poví kus historie a několikrát zmíní, že se jdeme potopit na sedmé nejhezčí místo pro potápění na světě. Výbava je zase připravena, takže jsme vcelku rychle připraveni.

 

Skáčeme do vody. U toho jednomu upadne ploutev. Praskla mu gumička, tak pro ní dive mastrině musela doplavat a sehnat novou ploutev od kapitána. K místu ponoru jsme buď mohli doplavat po hladině a šetřit vzduch a nebo se rovnou ponořit a doplavat pod hladinou, což je snazší. Takže plaveme pod hladinou. Všem se povedlo ponořit na první dobrou. Ale jak si tak plaveme, tak zase se někdo ztratil a vyplaval na hladinu. Když se vrátil, tak zase někdo jiný. Frekvence up and down ale nebyla zdaleka tak velká, jako při prvním ponoru. Sedmé nejkrásnější místo je hodně barevné, ale než rybama, tak spíš kamenama. A samozřejmě je to tu sopečného původu, proto je to jiné, než jinde. Bereme to tu dost hopem. Lidem rychle dochází vzduch. Proplaveme jeskyňkou a zasměrujeme to zpět k lodi. Já nejsem rozhodně nejlepší potápěč a múj management vzduchu má opovážlivé trhliny, ale když jsem na sto čtyřiceti barech z dvěstě, tak tři už musí končit, protože mají už jen pade. Zůstávám já s Alexem. Když mám sto, opouští nás i Alex a já zůstávám sám s dive mastrní. Už s Alexem se ponor zlepšil, jenže už jsme pod lodí a né na sedmém nejhezčím místem. Snažím se to užít co to jde, ale popravdě, už mi to moc nejde a jsem rád, že už jdeme zpět na palubu.

 

 

Teď už je na čase se svléknout a převléknout se z neoprenu. Prý to bude zase házet, tak si beru mokré kraťasy a košili. A opravdu jsem udělal dobře. Prvně jsem seděl na hoře v zádu, tam to na mě furt šplíchalo, tak jsem se přesunul vedle kapitána, kde je paluba krytá. Stejně na mě cáká, protože kapitán tam má otevřený průzor. Tak se přesunu na zem za kapitána, kde už jsem opravdu krytý. Přemýšlím si tam o tom, proč nemůžu mít bezproblémový ponor. V Thajsku to bylo špatné na souši, ale dobré pod vodou. A tady to bylo dobré na souši, ale katastrofa pod vodou. Kdysi v Egyptě na nás pro změnu zapomněli. A u toho usínám.

 

 

Probudím se až před příjezdem do přístavu, kdy sebou loď přestala házet. Došel jsem si do dive centra zjistit údaje o ponorech, ať to jednou můžu zapsat do deníčku. A pak jdu hledat Míšu. A ona si místo toho najde mě. A hned se mě ptá, jak jsem se měl. Když mě dostatečně polituje, tak mi poví, co dělala a jaký měla den.

 

Den Míši:
Krásný sluneční den začínám kávou v kuchyňce, do odjezdu mám ještě 1,5 hodiny rezervu. Po snídani jdu balit stan a u toho pozoruju úplně nejmenší telátko. Natahuje se nekoordinovaně po trávě a pak si hraje..roztomilost sama. Najednou je času málo – nahážu všechno do auta, dojdu pro jídlo do lednice a hurá za závory do maríny.

 

Zaparkuju ve stínu na „promenádě“ a nejdřív poklidím auto, zabalím si sváču a vodu do batůžku. V plánu mám vylézt k místnímu majáku. Má to být místní highlight s krásnými výhledy.

 

 

Chvíli se musí po silnici, ale asi za 500 metrů se odpočí do menší silničky,která končí parkovištěm. Většina turistů sem jede autem..sice jsou více v pohodlí, ale přijdou o zajímavosti okolí – stromy, motýli i cedulky.

 

 

Dojdu až k moři na pláž, cesta tady pokračuje právě přes útesy. Ovšem potřebujete informaci o odlivu a přílivu. Toto žel nemám – není tady íčko a já nemám internet v mobilu 🙁 Ale navadí – výhledy i místo je to nádherné. Namáčím se i trochu ve vodě – moře je teplé!

 

Sedám si na výhled, užívám si sluníčka a plánuju naše další dny v Northlandu i na Great Barrier Islandu, kam se chystáme strávit poslední dny před odletem do Kuala Lumpur. Asi po hodině se blíží těžké mraky a vypadá to na mega slejvák. Dekuju se zpátky do auta, tam si dávám oběd a vyčkám na lepší počasí. Po obědě se trochu procházím po marině a vyhřívám na sluníčku. Čekám na návrat dobrodruha.

 

 

 

Vyrážíme z Tutukaka. Jedeme kolem včerejších dvou frýček, ale ani dnes se nám nelíbí. Jedeme tedy dál, podívat se na nejdelší pěší most na jižní polokouli a od něj je kousek kemp, který Míša vybrala na přespání. Chvíli si tak jedeme, když si uvědomíme, že most má dvě strany, ale kemp je na té druhé, než nás vede navigace. Naštěstí jsme si nezajeli. Parkujeme u záchodků a jdeme se rychle kouknout. Zvolíme ale špatnou cestičku. Tahle sice vede k mostu, ale musíme překonat ostnatý drát. Je to pěkně vyšlapané, takže v tom nejsme sami. Sami jsme ale na mostě. Zrovna je odliv, takže pod mostem není moc vody. Prohání se tam volavky a ledňáčci a do toho nám začne zapadat slunce. Přejdeme most tam a zase zpátky a užíváme si té nádhery okolo. K autu se už vrátíme správnou cestou.

 

Kemp je pár kilometrů dál. Je tu zas brána a máme štěstí, zavírají tu až v osm. Pán přeběhne z vedlejšího karavanu do office a nechá nás ubytovat. Dostali jsme pěkný, velký plácek. Jako první se jdu osprchovat. Je tu jen studená sprcha, ale beru vše, hlavně se zbavit slaného, lepkavého moře. Rovnou u toho vyperu i věci, co jsem měl na lodi. Když se vrátím, tak už stojí stan a dělá se večeře. Na obloze vyšli hvězdy. Po večeři neváháme a jdeme spát. Za hlavou nám šumí moře.