Den dvoustý třicátý sedmý – jezera ve Fjorlandu

 

Autem 98km z Monkey Island (Orepuki) do Monowai campsite.

 

Během noci musím na záchod a obloha je úplně prapodivně krásně hrozivá. Těžký černý mraky plavou nízko a mezi nimi září hvězdy. To jsem ještě neviděl. Koukal bych dál, ale z jednoho takového mraku zrovna začalo lejt. Leje s přestávkama celou noc. Probudil jsem se v sedm a už jen krápalo, Míše budík ještě nezvonil, tak jsem šel zase spát. A nakonec ta mrcha zazvoní. Už v osm. Ale stejně se nic kromě zamáčknutí budíku neděje. Míša nakonec vyleze. Mě se moc nechce, jsem takový přespalý a malátný. Kolem nás se probouzejí lidi a stejně jako my, vaří snídani. Ti co mají stany je nechávají co nejdéle oschnout, takže spáči v autech odjíždějí dřív. Ale my vyrážíme taky brzo, už o půl jedenácté a jsme na to patřičně hrdý. Doufáme, že i Vítek je na nás hrdý, když jsme si vzali jeho slova k srdci a vyrážíme dřív.

 

Na první zastávku se zase trochu vracíme. Cosy Nook je zátoka, kde kdysi žili Maoři a pojmenoval ji velitel Bluffského přístavu podle Skotské vesnice Cosy Neuk. Dnes je to velice poklidné místo s pár baráčkama a krásným výhledem na moře. Na to se dá koukat opravdu dlouho.

 

Přejedeme na Gemstome beach. Dost nás překvapí, jak je tu narváno. Někteří lidi mají i velké tašky a sbírají kameny. Jednou bych se v tom chtěl vyznat. Podle všeho se tu dají opravdu nějaké drahokamy najít, ale nezdá se mi, že zrovna plné tašky. Pár hezkých kamínků si ale nakonec odnášíme taky. Snažíme se vybrat takové, které jsou hezké i po uschnutí. Znáte to, jak je to mokré, je to úžasně barevné a jak to uschne je to takové obyčejné, šedivé.

 

Zastavíme se i na McCrackens rest, což je vyhlídka na moře. Ale zrovna tady,,na malém kousku, je moře zbarvené do hněda. Nikde tu bohužel není žádné vysvětlení, ale vypadá to opravdu hustě. A ještě jak to bouří.

 

Tuatapere je další malé městečko. Využíváme zdejší budky Sparks s wifi na aktualizaci telefonů a zjištění počasí. Vypadá to, že by teď tři dny mělo být jakš takš, než se to docela hodně pokazí. Takže to vlastně vypadá dobře. Poobědváme a projdeme si tu i dva parčíky. Greenheart je takový poloudržovaný. Jako v tom smyslu, že odstranili džungli, něco vysadili a od té doby už udržují jen cestičky. Za to Tautapere domain walk je čirý prales s cestičkama. A vyznačuje se velkýma Tatora stromama. Obojí byla moc hezká procházka.

 

 

Pak už dojedeme k jezeru Monowai,kde má být i kemp. Zastavujeme na parkovišti u záchodu a rampy pro lodě, kde už několik aut i přes zákaz parkuje. Jenže tady má být kemp, tak proč zákaz parkování? A taky je tu škrtnutej stan! Rozhlížíme se okolo ale nic co by nasvědčovalo kempu tu není. Pročítáme recenze v aplikaci na kempy a není to úplně jasné, ale všici píší, jak je to tu úžasné. Do toho přijedou čtyři češi ve čtyřech autech a balí se na trek. Vytahují se kdo má víc piv a píčujou, že maj těžkej bágl. Ještě, že česky už ani pořádně neumím, takže stačí strohé Hi a člověk má pokoj. Kemp nakonec najdeme, teda kemp, je to pár plácků v lese. Stačilo jet prostě ještě dál po lesní cestě. Není to nic nejrovnějšího, ale my se vejdeme, však jsme tu sami.

 

Postavíme stan a jdeme se projít po okolí. Zase potkáváme naše staré známé sandflies, takže se mažeme novým krémem a zkoušíme jak moc je účinný. Prvně dojdeme na vyhlídku na jezero. Je to fakt hezké. A je dost zvláštní jak si jezero bere les. Jsou tu podél pobřeží staré, mrtvé stromy a pařezy. A pak se zajdeme podívat na začátek treků,kde chvíli i posedíme. Sandflies se kolem nás množí, ale štípne jen jedna do místa, kde není namazáno, ale i samotné kroužení není moc příjemné, takže se jdeme podívat na další kousek jezera a řeku a do lesa. Nakonec se ještě sluníme na břehu jezera. Zdá se, že krém přeci jen funguje, sice né na sto procent, ale rozhodně lepší než naše spreje, které fungují tak na pět procent.

 

Po večeři si Míša čte detektívku a já doháním opětovné zpoždění v příspěvkách. Jsme ale bez internetu, takže si to přečtete zase bůh ví kdy. A pak přijedou nějací frajeři se self contained autem a narvou se do lesa i přes velmi zjevný zákaz vjezdu. Proč nemohli zůstat na parkovišti, když stejně stan nestaví mi někdy někdo bude muset vysvětlit. Ale aspoň je vidět, že nejsou blbci jen češi, ale je to prostě člověk od člověka. Korunu tomu dá nová příchozí, která se dá do řecí s frajerama a v podstatě pořád křičí. Připomíná mi Pepina z Postřižin. A než tohle poslouchat. Radši jdu spát.