Den osmdesátý třetí – vichr z hor

Od Cappella delle Toglie za Frais
24 km 1276/1164m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/gejokusupa

Nakonec jsme se moc nevyspali. Já prostě nedokázal zabrat a Míše moc nepomohlo, že usnula před večeří. A přitom nebylo nic, co by nás přes noc rušilo. Až ráno zase začali jeleni svoji šou a když v sedm procházel okolo týpek co si pískal, usoudili jsme, že je na čase vstávat.

Je sice zima, ale je jasno. Dneska bude konečně krásně a dokonce i tarp je suchý. Zabalíme, posnídáme dvě tyčinky a čokoládu neb nic jiného ke snídani nemáme. Respektive jsme zapomněli na suchary a burákové máslo. Míše jsem ještě před odchodem zkontroloval oko, které si v šeru nešťastně nabodla na větývku, když metelila na záchod. Vypadá ale dobře, trochu krve, ale jinak to vypadá, že je vše v pořádku. Kdyby ne, tak to budeme hned řešit, ale teď postačí kapičky.

Vyrazili jsme na cestu do města pro zásoby. Cestou potkáváme jedlé kaštany. Tentokrát ale už nejsou ve šlupce, ze které se to fakt blbě vyndává, páč je to samá bodlina. Navíc si říkáme, že už budou zralejší a taky jsou podstatně větší. I při sbírání kolem nás padají ze stromu další a další a my sbíráme a sbíráme. Sbírání nás fakt baví, hlavně jsem si říkal, že máme tak kilo.. no nakonec to bylo víc jak tři, ale statečně to nesu, však tam nemám žádné jídlo.

Do města Susa je to samozřejmě dolů. Ale i tak docházíme až o půl dvanácté. Prvně rychle proběhneme Coop, abychom věděli nabídku a pak se vrhneme na Lídl. Něco nakonec koupíme tam a něco tam. Ve výsledku máme zase zásoby jak na snídani, tak na večeře i obědy. Zároveň jsme nakoupili dnešní oběd, konečně měli i normální chleba. Pořádně se najíme a všecko pobalíme. Množství vyprodukovaného odpadu nás udivuje a fakt štve, ale nic s tím nedokážeme udělat.

U oběda Míša přidá obrázky k napsaným příběhům ať zase máte co číst. Kromě měst je to tu se signálem opravdu hodně zoufalé a s internetem ještě víc. Ale aspoň máme počasí s překvapením. Třeba dnes ráno zima a jen 6 stupňů a teď dvacet šest a krásně slunečno.

Můj báglík ztěžkne o dalších šest kilo. Díky kaštanům přesahuje dosavadní maximum a váha míří ke dvaceti kilům. Ale zatínám zuby a táhnu. Cestu jsem naplánoval starým městem kolem zámku. A musíme konstatovat, že to tu mají fakt hezký. Určitě stojí za návštěvu. Je to tu tak na odpoledne s posezením u kávičky. Mezi památky a zajímavá místa v Suse patří Katedrála San Giusto, Románský kostel San Saturnino, klášter San Francesco, Castello della marchesa Adelaide, Porta Savoia. Z římských pozůstatků zde nalezneme římský amfiteátr Arena romana, bránu Arco di Augusto, Římský akvadukt a archeologické vykopávky na náměstí Piazza Savoia.

Opouštíme městečko a míříme zase nahoru do přírody. Cestou potkáváme paní se psem, chvíli jdeme před nimi, když nás pes předbíhá a vrhá se do potoka. Takovou radost člověk hned tak nevidí. Lítal sem a tam, probíhal vodou a náramně si to užíval. Panička byla moc ráda, že jí přišel vyjádřit vděčnost, že sem došli, evidentně se moc těšil. Celé radostné koupaní jsme pozorovali se smíchem..krásný zážitek!

Kolem páté nabíráme vodu, spíš kapala než tekla, ale mě to fakt nevadilo. Takhle těžký batoh jsem ještě neměl, pořád jsem si říkal co tam mám tak těžkýho, vždyť krom kaštanů tam nemám nic navíc. Tady jsem si furt ještě myslel že jich máme tak kilo. Vodu, tedy celých tři a půl litru bere Míša a vyrážíme hledat místo na spaní.

Zase se nám nedaří. Z dálky to vypadá skvěle a z blízka úplně naprd. Nakonec dojdeme do vesnice Frais a i tady je Míša ochotná hledat místo. Ale nic. Nakonec jdeme až za ní a tam je velká, křivá louka, na které je plno ohnišť a sem tam kravinec. Podle mapy by se tam dalo něco najít i v lese. Ale nic. V lese sráz, a louka křivá. Nakonec ji projdeme třikrát tam a zase zpátky. Když už jsme rozhodnutí, kde se usídlíme, zjistíme, že je to zase křivý ze všech stran. Tak jdeme zkusit ještě jedno místo co vypadalo zajímavě a nakonec se tam konečně těsně před soumrakem usadíme.

A to už slunce zapadá a když zafouká, tak je z vás rampouch. Naštěstí fouká jen občas. Klasicky uvaříme, najíme se a jdeme spát. Teda Míša jde. Mě se zase vůbec nechce a pod tíhou báglu a zdolávání kopců mě dost bolí noha. Tak si ji procvičuju a píšu. Spát jdu až po jedenácté. Tarpem občas zacloumá vichr, až mám strach, že nám ho odnese i s půlkou louky (až tak dobře je přikolíkovaný). Ale pak si říkám, že v horách ten vichr byl horší a jdu v klidu spát.