Den padesátý čtvrtý – dolů do nebe

Z Tscharre do Ansitz Burg Heimfels, 21,2km 1191/2048m (nahoru/dolu)

 

Míša říkala, když jsem zapochyboval o střeše, že stejně pršet nebude. No lilo jak z konve takřka celou noc. Nejhorší bylo, že jsem musel na záchod a ono pořádně lilo, zkoušel jsem to zaspat, ale nic na plat, musel jsem jít do deště. Když jsem vylézal ze spacáku, Míša se probudila, měla strach, že na nás prší, zklamal jsem ji, žádné issue, jen záchod. Venku jsem ani moc nezmokl, ale byl jsem rád  že to mám za sebou a můžu v klidu spát. To chudák Míša ještě drahnou dobu bděla.

 

Ráno se zase slunce ukázalo a mraky zůstaly nad údolím. Je to překouzelná podívaná. Pojíme poslední zbytek snídaně a v podstatě nalehko vyrážíme. Samozřejmě strmě vzhůru, začíná to být otřepané.

 

Jak stoupáme, tak nás začne dohánět mlha, ale my se nedali, alespoň né na dlouho. A jak už to bývá, pořád jsme upravovali množství oděvu, podle toho jestli foukalo nebo ne. A netrvalo to ani dlouho a největší stoupák dne je za námi. Když si vzpomenu jak nám 500metrů výškových dávalo zabrat v Čechách, skoro je mi i stydno. Ale popravdě, pořád nejsem ve formě, ale lepší se to každým dnem, to Míša, když nepadá, tak letí kupředu jako drak. A Míša už nepadá!

 

Docházíme na chatu Obstansersee-Hütte, ale jen přefiltrujeme trochu vody a utíkáme dál. Popohání nás zavírací čas Špáru, což místní sysli (svišti) mají u zadku a klidně polehávají na kamenech jako bychom ani nebyli.

 

Před kopcem Eisenreich (2665m) se málem pohádáme. Z cesty je to na vrchol padesát metrů a Míše se nechce, ale nakonec, sic neochotně, leze za mnou. Je to náš dnešní nejvyšší bod a je z něj vidět prd, páč se zrovna všechno zahalí do mlhy. Tak se aspoň zapíšeme do knihy. Míša totiž dneska nemá noc chodící den – nějak je všechno unavené a moc to nešlape.

 

Cesta až k Hochgräntensee není zrovna procházkou v růžové zahradě a jsou místa, kdy si dodávám odvahy tím, že pomyslím na tři paní šedesát pět plus, které jsme cestou potkali, že když to daly ony, tak já přece musím taky.

 

U jezera v rychlosti pojíme a uháníme dál k Sillian hütte. Cestou se turistická cesta začne protínat s cyklo trasou. Potkáváme první cyklisty co jsou udřený, ale zatím odhodlaný táhnout kolo dál. Na některých místech notně přemýšlím jak se tam protáhli, když já i bez kola mám co dělat. Asi jim úplně nezávidím.

 

Od oběda nás pronásleduje italský mrak s deštěm. Vůbec se nám to nelíbí. Nakonec nás dohání u Sillian Hütte. Nestavíme se ani na kafe, jen nahodíme nepromokavé věci a pelášíme dál. Tady končí náš týdenní přechod, respektive ta hezká část, ještě musíme dolů do našeho apartmánu.

 

Cesta je to dlouhá, nebo spíš se tak zdá, trvá něco přes dvě a půl hodiny a je to furt dolů. Část vede po cyklostezce a část lesem, kde to stojí v dešti pěkně za prd. Cestou míjíme Leckfeldalm, kde začíná většina lidí náš přechod, jen my to šli obráceně.

 

Dolů docházíme před pátou a jdeme se prvně ubytovat. Z venku to vypadá děsuplně, ale uvnitř je to útulné. Paní z recepce nás prvně zavede do špatného pokoje, což je moc dobře, protože ten druhý je o moc hezčí a lépe zařízený.

 

Ani se nezabydlujeme, vyhážu vše z báglu a jdeme nakupovat. Ze Sparu se vracíme s plnou a řádně těžkou krosnou jídla a pití, a to je to jen na jeden a půl dne ! Asi jsme se předtím měli najíst.

K večeři vaříme zeleninovou polévku a brambory s dušenou zeleninou a jakými si vege plátky na hamburgry. Asi jsme se trochu přežrali a jezení Nutelly, slaných tyček, sušenek a oříšků nám v tom asi moc nepomohlo.

 

Rozděláme tedy aspoň víno a jdeme dodělávat resty v našem bloku a nakonec po jedenácté za zvuků hromů usínáme.