Den šedesátý sedmý – kopec, údolí, vinice

Na půl osmou jsme byli připraveni na snídani, kterou si dáváme na chatě vůbec poprvé. Sešli jsme dolů do jídelny a vše již bylo na stole. Bylo toho hodně, ale snědli jsme vše, tedy až na jeden kousek másla. Snědli jsme ošatku chleba, část s máslem a sýrem a část s džemem (meruňkový, švestkový a rybízový) a pak jsme snědli spoustu kukuřičných lupínků, které jsme ještě smíchali s vločkovou směsí s ovocem a asi litrem bílého jogurtu. Míša to zapíjela kýblem kafe s našlehaným mlékem a já bylinkovým čajem. Najedli jsme se k prasknutí a myslím si, že úplně nečekali, že to všecko sníme, ale i tak se ptali, jestli nechceme něco přidat. Otesánci z Prahy se vyznamenali!

Alpský datel, snídaně a cesta do údolí

Po jídle jsme museli zaplatit, to je vždycky ta smutná část na celé té kráse. A peníze ani nechtěli s pytlíku, tak dobře jim tam bylo, ale nakonec jsme to přece jen zvládli. Míša se rovnou optala jestli nemají velký igelitový pytel. Ten její co má v báglu, aby ji nezmokli věci, už nějakou tu dírku má a kvůli jednomu pytli se nám jich nechce kupovat deset. Pán se jen usmál a jeden nám daroval. Velikost sedí, jen je trochu jemnější, tak se Míša rozhodla zatím používat oba naráz.

Pak už jen zabalit, rozloučit se a vyrazit na cestu. Definitivně je rozhodnuto. Jdeme směr Bolzáno. Což znamená, že budeme hodně klesat. Je krásně, slunečno, zdá se, že dnešní celodenní déšť opět nedorazí. Děkujeme všem co nám přejí krásné počasí.

Cestu nám lemuje dřevořezbářské výtvory, asi se tu někdo pekelně nudil a do toho nám cestu zpříjemňuje pozorování datlů (alespoň si myslíme, že to jsou datlové), kteří lítají od stromu ke stromu a klovou a klovou. Já jsem na tenhle druh vysazen, vždycky mě úplně konsternuje jejich preciznost a taky jsou hezcí.

místní řezbáři řádí..a taky nechávají trepky na pařezu

Ráz krajiny se nám mění, je vidět, že sestupujeme z hor a dostáváme se do nížin. Přibylo stromů a je výrazně tepleji. Do cesty se nám taky postavila Oswald von Wolkenstein cesta, která vede skrze dvě zříceniny. Mají to krásně udělané a s Míšou a krtečkem se hezky vyblbneme.

 

zajímavosti po cestě – brána, houby ala pichavky a prvni zřícenina

Zříceniny nás trochu zdrželi, tak po dvanáctné na louce začneme obědvat a sušit tarp. Ale oběd přerušíme, jsem si vzpomněl, že za chvilku budeme procházet vesničkou, která má i Despár, tak se můžeme najíst tam. Dosušíme tedy tarp a posilníme se čokoládou, Míša přidá k článku obrázky a vypublikuje, aby všici věděli, že žijeme ( btw a co vy, taky žijete ? ) a vyrazíme do městečka.

Jenže do cesty se nám postavilo Lago di Flé, prostě koupaliště. A jelikož je teplo a svítí sluníčko, slovo dalo slovo a jdeme se koupat. Voda je fakt ledová, ale osvěžující a náramně si to užijeme a nezapomeneme se ani na chvíli opalovat. Zajímavé, že v jezeře se koupou hlavně starší ročníky a mladší popíjí v bistru aperol.

Lago di Flé – blé, je studené 🙂

Trošku nás to zdrželo a přišel i hlad, tak vyrážíme směr Despar. Asi po padesáti metrech nás u stánku zastavují vyléčení narkomani, že máme podepsat petici. Jeden z nich umí i pár slov česky, tak nás to zaujme. Jenže ono nejde o petici, ale prostě vybírají prachy, pro fungování léčebného centra. Né že bychom byli zlí, ale peněz máme teď, když jsme bez příjmu opravdu málo, tak se omluvíme a slíbíme, že jim budem držet palce.

Nakonec dorážíme do vesnice a mraky se nám zase honí nad hlavou. Spadne i pár kapek. Zalézáme do Despáru, kde si koupíme oběd, klasicky housky, něco na mazání a sýr a k pití džus. A na takovéto občasné nutkavé zobání půlkila slaných křupek. Koukali jsme ještě po nějakém ovoci, ale vše je tu děsně drahé, tak snad příště.

Obědváme v parku u kostelíka. Kolem se to hemží staršími občany a každý nám popřeje dobrou chuť. Je to od nich moc milé. Od počasí je zas milé, že počkalo až dojíme, když začalo pršet. Navlíkneme se tedy do věcí a vyrazíme. Cestou se snažíme vyhodit odpadky. To je taková zvláštnost. Na horách v Itálii máte koše, ve vesnicích máte prd, ale nakonec jsme jeden malej našli na autobusáku, tak jsme jej zaplnili.

I na našem putování si neužíváme pořád jen krásných výhledů. Teď se koukáme na dálnici a né jen koukáme, ale i posloucháme a to docela dlouho. Naštěstí nám výhled občas zakryjí stromy. Nakonec sestoupíme do údolí, přejdeme řeku a podejdeme dálnici a pro změnu se jdeme drápat do kopce.

dále jen dál okolo dálnice, vinicí..až na hrad

Kopec je nechutně prudkej a navíc v údolí je jak v sauně. Za chvilku za sebou necháváme potoky potu, ale nevzdáváme se. Vcházíme do vinice a tak aspoň budou hrozny, jenže ony nikde, už je sklizeno. Taková škoda. Dřeme se tedy dál a hle, jiná odrůda a ta ještě sklizená není, tak si trochu nabereme ať máme na snídani.

Cestou potkáváme paní co tu uprostřed vinic má barák, z kopce a sauny jsme fakt úplně hotový, takže toho z nás moc nedostane. Jen že jdeme z hor a jdeme dál a kde budeme spát nevíme. Tak nám nabídla vodu, té ale máme dost, tak nám aspoň popřála šťastnou cestu a že si máme vzít nějaký jablka v bedně po cestě. Moc hodná paní, škoda že jsme zrovna nemohli popadnout dech. Po cestě potkáme bednu s jablkama, tak si vezmeme dvě do báglu a dvě pojíme po cestě. Moc nám chutnají – holt ovoce na horách nebylo.

na vinici je horko jako v pekle..ale jablíčka maji moc dobra

A pak zas nahoru. Už je jasné, že plán cesty dneska nestihneme, tak velím k hledání místa na spaní. Dojdeme ke křižovatce, jedna cestička vede k další zřícenině, další je naše kterou máme pokračovat a další vede kamsi do tramtárie. Necháme zde bágli a jdeme se kouknout na zříceninu, je to asi půl kilometru, ale má tam být louka. Bohužel s krávama. Nicméně před zříceninou, která je mimochodem v soukromém vlastnictví a nemáme tam lézt, je plácek, kde se mě to líbí, ale Míša má trochu pochyby.

Vrátíme se tedy k báglům a Míša se jde ještě podívat dál po cestě. Podle mapy to vypadá, že by se tam mohlo něco najít a já mezitím uvařím polévku (prostě jen míň kuskusu a víc vody). Míša se vrátila s nepořízenou, ale našla opodál lavičku. Tak se na ni přesuneme a pohodlně se najíme.

To už se začíná stmívat, tak pelášíme ke zřícenině a rychle stavíme tarp, zabydlujeme se a po stromech ve stínech se pořád něco prohání a vydává děsuplné skřeky. Jsou to ptáci nebo nějací hlodavci, ve tmě těžko říci. Tak snad nás nesežerou  nebo naše zásoby.

V poslední době mě trápí bolavé paty nebo snad achilovky, vím já. Po dlouhém odpočinku je vždy prvních padesát metrů utrpení a pak už je to jako nové a nebo když ležím, tak to začne bolet. Stačí ale pořádně procvičit, protáhnout a druhý den jako by to bylo úplně nové, jen večer se to zase opakuje. Tak uvidíme, začal jsem se na protahování víc soustředit.

Teď už jen dopsat a jít spát. Dnes spíme jako králové, sice v podhradí, ale přece.