Den sto desátý 29.10.2022
Z Appartement Good Mindset ( Avignon) do Fasthotel (Perpignan)
Vlakem z Avignon center do Perpignan
250 km
Klidně bychom spali déle, ale čas je neúprosný, aspoň to si myslím. Po snídani jsem v deset připraven vyrazit a dozvídám se, že z apartmánu musíme až v jedenáct. Merde! Sundávám boty a znovu uléhám do postele. Dneska nás čeká jen odpočinek s přesunem do Perpignanu. Vlak nám jede v 13:35.
V jedenáct vyrážíme, procházíme se městem. Dnes je den trhů. Prvně zkoukneme ty venku a pak ty co mají uvnitř. Popravdě tenhle druh trhů moc nechápu ani v Čechách. Kdysi dávno na Zelňaku, když byl trh, tak to co se tam prodávalo, bylo levné. Dnes je vše dvakrát dražší než v krámě. Jsem si vždy myslel, že když nakupuji napřímo, tak tu nejsou zprostředkovaté, kteří jsou lačni peněz a tím pádem je to lacinější. No i tady se mýlím.
 |
| trhy a dobroty |
Taky se účastníme demonstrace. Jak vidno, nejsou jen u nás. Pravděpodobně je to demonstrace za práva žen, ale těžko říci, transparenty mají ve francouzštině a v divných klikihákách.
Po procházce městem se stavíme na nádraží, zkontrolovat, že nám vlak odtud pojede. Je to v pořádku, pojede. Míša si odskočí na záchod a sotva odejde, začnou nádražní pracovníci něco křičet, samozřejmě jen francouzsky, a začali usměrňovat lidi z haly pryč. Vznikl jeden velký chaos. Evidentně co se děje neříkají ani ve francouzštině a spěchající lidi jsou zmateni. Ja stojím na kraji haly a sleduji to prazvláštní dění, nikým nepovšimnut. Nechávali si mě až na posled. Zkouším se ptát co se děje. Jenže anglicky a to tu nefrčí, takže jsem vyveden před nádraží a vím prd. A taky jsem bez Míši, jak ta se sem dostane. No asi to pro ni bude překvapení až vyleze z hajzlíků. Nakonec se ke mě dostane, jelikož už známe význam slova Sortie, tak když se na to někdo zeptal, tak jej pak následovala. Před nádražím ale spousta lidí neví jak se dostat k vlaku, když nesmí dovnitř a napětí stoupá. Pak příjde jeden zaměstnanec a to už to trvá dobrých patnáct minut, a začne říkat kudy k vlakům, tak se zase vše otevře. Jen tak. Z ničeho nic. Tak já nevím..
 |
| trhy, demonstrace a tržnice |
Máme ještě hoďku a půl do odjezdu, tak si jdeme sednout ven do parku ke kostelu, kde se najíme. A pak už spěcháme na vlak. Radši trochu dřív, kdyby to zas zavřeli, i když Míša už to tu zná, tak by nás ke vlaku určitě dostala.
 |
| odpocinek a vlakove nadrazi |
Nástupiště D najdeme vcelku rychle, vlak už dávno stojí a rychle se plní. Musíme až do předposledního vagónu, kde je konečně volno. Ani se nenadějeme a vlak vyráží. Jedné paní jsem pomohl dát kufr nahoru, je třikrát menší než můj bágl, ale dvakrát těžší, asi převáží zlato. Na chvilku jsem usnul a stále po nás nikdo nechce lístek, ale říkám si, že čím později zjistíme, že je to celé špatně, tím menší vzdálenost budeme muset dostopovat..
Nakonec průvodčí přišel až před Montpellier. Dával si trochu na čas a před náma ještě řešil docela dlouho nějaký problém s cestujícími z Itálie. No a pak přišel k nám. Píp, píp a je to. Všecko v pořádku, nakonec vlastně zklamání, ale radost..jeli jsme oba za 30 éček.
 |
| poprvé v luxusu, alespoň dle ceny jízdenek..francouzský panťák |
Cesta ubíhá poměrně rychle. Vlak je chvílema dost narvanej a lidi kolem nás se dost střídají. Samozřejmě až na rodinku s uřvanejma děckama, ty jedou s náma až do cíle. Největší problém jsou zavazadla. Někteří mají kufry větší než my doma skříň. By mě zajímalo, co v tom vozí. Z okýnka sledujeme vesničky, pevnosti, kostely, ale i jak tu pouští draky a na chvíli zahlédneme i moře. Do Perpignanu přijíždíme na čas. Je chvilku před pátou.
Naše cesta samozřejmě směřuje do obchoďáku. Jednak musíme nakoupit něco na večeři a snídani a taky na cestu. Po nákupu nechám Míšu v obchoďáku, bohužel měli plynovou bombu vyprodanou, a běžím do tři kilometry vzdáleného Decathlonu. Cesta to není moc hezká a snažím se to vzít zkratkou, ale všude tu mají ploty, takže mě to spíš přivádí do nesnází. Zpátky už běžím radši podle mapy. Tam a zpět i s nákupem pětačtyřicet minut. Nic moc čas, ale bombu máme.
A pak už si to valíme do hotelu. Cesta zas není žádná hitparáda, holt město. Navíc je hotel u dálnice, ale hluk z ní neslyšíme ani když jsme venku, je to dost zvláštní. Pokoj máme takový malý s ještě menší koupelnou, ale nám to stačí. Jen škoda, že tu nemají rychlovarku, takže večeři jdu vařit na parkoviště. Dneska to trvá nějak dlouho, ale aspoň mě to tam zpestří prvně pár ze Španělska, chtěli vědět kde je recepce a pak mě málem zajeli nějací dva borci co tu taky bydlí a já zrovna vařil před jejich dveřma.
Večeře hotová, takže se nadlábneme, popijeme trochu toho francouzského vína, Míša zarezervuje další hotel a přelet v Thajsku. Tím se teď baví při každé volné chvilce a jdeme na kutě.