Den sto dvacátý pátý – požehnáni

Od Vallmanya za Santuari del Corredor, 30,2km 1599/1156m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/dagotumane

V osm večer jsme měli malou návštěvu. Už jsme v podstatě spali, když po mé hlavě lezlo něco jako kobylka, jen s utrhanýma křidýlkama. Bylo to divný, ale vysvětlili jsme si, že tady dnes spíme my. A pak už byl pokoj. V podstatě jsme usnuli hned. Krize nastala až ve dvě ráno. To už jsme vyspalí, ale do rána daleko. Někdo ve vzdálené vesnici začal něco křičet a psi z celé vesnice mu na to odpovídali ještě dlouho poté, ale pak jsme zase usnuli.

Ráno, jako konečně v ten čas co chceme vstávat, tedy v šest vstáváme do mlhy, která kondenzuje na naše spacáky. Takže zase mokro, ale zdaleka né tak jako na pláži. Rychle pobalíme než bude vše mokřejší a teprve pak snídáme. Dnes vyrážíme ve čtvrt na osm, ale i tak už kolem nás projeli cyklisti s čelovkama.

Cesta je tu stále široká a na to, že jdeme do kopce, tak docela pozvolná. Dojít si na záchod začíná být problém. Vždy, když si chceme odskočit, tak kolem nás projede motorka nebo kolo. Asi je to tu oblíbené a my na tolik lidí mimo město nejsme zvyklí. Dokonce se stane bizardní situace. Ze zdola jelo auto, z vrchu čtyři cyklisti a k tomu ještě my dva. A vše se to samozřejmě protnulo u nás. Ale řidiči a vůbec lidi jsou tu dost ohleduplní, takže auto zastavilo, aby dalo přednost cyklistům a teprve poté okolo nás pomalu projelo.

Naše první zastávka je Horsavinyà. Což je kostel a kolem něj velké posezení. Mají tu blahodárnou pitnou vodu a zákaz stanování, ale shodli jsme se, že kdybychom sem došli, tak bychom tu stejně zůstali. Chvilku posedíme a spočineme. I trochu té čokolády pojíme a vydáme se dál.

Cesta je v podstatě jednotvárná, pořád jdeme po široké hliněné cestě mezi stromy a jen tu a tam se nám naskytne výhled. Ale potkali jsme tu zas takový zvláštní strom/keř s plody, které čím zralejší, tím křiklavě červenější, takže to hraje nakonec všemi barvami. Jak jsme se vzdělali, tak se jedná o Planiku obecnou. Plody za syrova se prý moc nejí, ale jedovaté to není, jen je tam dost drobných pecek. Samozřejmě jsme to zkusili. Ale jelikož to obsahuje hodně cukru, tak se z toho dělají hlavně marmelády a alkohol.

Spacáky usušíme při obědě na sluníčku na parkovišti u hospody Montnegre. Je to velice žádaná restaurace. Parkoviště mají pořád plné a hosti se i obměňují, takže obsluha asi nebude pomalá. A my si radši dali pár sucharů s burákovým máslem, mandarinku a trochu čokolády.

Sotva vyrazíme, tak se nám cestička zmenší a je to taková ta fajn lesní cesta v pískovcovitém podloží, ale jen na chvilku, pak se zase napojí na tu velkou a to se nám tak pěkně střídá až do města Vallgorguina, které nás už z dálky zdraví veselou hudbou.

Ve Vallgorguina nabíráme vodu. Zrovna tam končili trhy a trhovci vše skládají. Nejvíc nás zaujme starý, ale stále velice čilý, pán. Má velkou bílou dodávku a v ní všechno své zboží. Dá se říci domácí potřeby, od košťat, struhadel až po kyblíky. Když kolem něj prošla paní se psem, tak si z ní začal dělat srandu, alespoň podle smíchu obou. A pak začal dodávku zavírat, ale šlo mu to ztuha, než jsem k němu došel, měl první dveře zavřené, ale byl moc rád za pomoc alespoň u druhých. Na oplátku za pomoc, vyndal dřevěný kříž a požehnal nám. Prvně španělsky a když zjistil že nerozumíme, tak i anglicky. Taky jsme se dozvěděli, že je evangelík a nemusíme mít strach neb bůh je všude, né jen v kostele. Rozloučili jsme se a vyrazili dál. Sic nejsme věřící, ale stejně nás to potěšilo.

Došli jsme k prvnímu rozcestníku a asi jsme vypadali trochu zmateně a hned se nás mladý klučina zeptal jestli nepotřebujeme pomoci. Prvně španělsky a poté anglicky. Zajímavý kraj. Má naše poděkování, ale pomoci nepotřebujeme, to jsme se jen ujišťovali, že jdeme správně.

Město opouštíme po druhé hodině a podle původního plánu jsme chtěli spát kousek za vesnicí, ale že je tak brzo, půjdeme ještě vyšlápnout kopec. Nicméně naše původní spací místo se ukazuje býti hospodou a je tam setsakramentsky narváno, ono i ve městě bylo spoustu plných hospod. Ale naštěstí jdeme jinam. Cesta se zase mění a vede v podstatě vedle té velké, jen to bere příměji. Nahoře nás pak čeká velké překvapení. Je tu kostel s hospodou a velký plac s miliardou lidí. Když jsem tuhle trasu plánoval, tak jsem si myslel, že tu živáčka nepotkáme a ono tohle.

Chvilku posedíme na sluníčku, ale pak začne být z čista jasna hodně chladno, tak dáváme dlouhý kalhoty a nandáváme mikiny. Nabereme vodu abychom měli na večer a i na zítra (fakt to bylo příjemné nemuset tahat do toho krpálu všecku vodu). A jdeme hledat místo na spaní. Cestou se stavíme na rozhledně. Teda spíš u ní, je zavřená. Znáte to, postavíte rozhlednu, ale chodili tam lidi, tak ji radši zavřeli. Místo jsme schválně hledali až o kousek dál, aby nám tam necourali lidi. Našli jsme hezký plácek kousek od silnice, ale stále kryti. Předpokládáme, že tady večer nikdo už jezdit nebude, když se seshora všichni zdekují.

Dneska radši stavíme tarp, zítra sluníčka být moc nemá, tak ať nemáme mokré spacáky. Zabydlíme se, uvaříme večeři, najíst, zuby a spát, teda počkat, ono je teprve půl osmé! Tak si nakonec ještě hodinu vydržíme povídat, ale nakonec odpadávám jako první a usínáme.