Den sto šedesátý osmý – Doi Inthanon

Chiang Mai – Doi Inthanon Natural Park

Je šest hodin ráno. Je opravdu těžké vstát, ale nějak se to podaří. Ke snídani máme ovesné vločky s trochou kukuřičných lupínků, jogurtem a tunou ovoce. To je vám tak dobré, že bych si na to i zvykl. Pomalu se přiblížila sedmá hodina a my scházíme dolů, počkat na náš odvoz. Ani se nenadějeme a přijíždí stříbrná dodávka.

Nalodíme se. V dodávce, kromě řidiče a průvodce, už jsou čtyři turisti. Dostáváme papír, kam máme doplnit o nás informace, abychom byli pojištěni. Vyplňuje se tu i národnost. U jednoho spolucestujícího je napsáno Korza. Dá nám dost zabrat si uvědomit, že je to Korea a klučina měl stejný problém jako my, něco za jízdy napsat. A díky tomu víme, že další slečna je Američanka a pár z Itálie.  Legrace je, že v seznamu můžete dohledat údaje i z minulých treků..je libo číslo pasu z Francie?

Ještě se stavujeme pro dvě Korejky a jsme komplet. Jedna Korejka si zapomněla telefon, tak se ještě vracíme a pak vyrazíme směrem Doi Inthanon Natural Park. Všichni cestou dospávají a některé neprobouzí ani opravdu velké nerovnosti na silnici. Minimálně půlku hrbolů jsme zaspali i my, ale ta druhá už byla taková masáž, že se to nedalo. Je udivující, že se auto nerozsypalo.

Když pomineme krátké zastavení na záchod, tak první zastávkou jsou Králova a Královnina pagoda. Každá stojí na svém kopečku a kolem mají květinovou zahradu. Dostáváme třicet minut rozchod, což se ukazuje dost těsné. Pětačtyřicet by bylo tak akorát. Projdeme si ve zrychlené formě celý areál a užijeme si první výhledy na národní park. Nakonec jsme tak spěchat nemuseli. Naše auto muselo odjet a s příjezdem mělo trochu problém, moc lidí, takže se trochu opozdilo.

Další zastávkou měl být trek Kew Mae Pan, ale po covidu musíte mít lokálního průvodce a teď není k mání, takže jsme si prý nějakého rezervovali a my se autem zatím přesuneme k nejvyššímu vrcholu. Mají tu udělanou malou naučnou stezku. Náš průvodce nám povídá něco o historii Thajska a je vcelku vtipný. Nakonec se i dozvíme, že to kde stojíme, není nejvyšší vrchol Thajska. Ten je o kousek dál, ve vojenském prostoru.

Vracíme se zpět na trek Kew Mae Pan. A tady musíme počkat na průvodce. Vlastně to tu funguje tak, že si každá skupinka stoupne do fronty a je jedno jestli čítá jednoho nebo sto lidí, ale každá skupinka musí jít s lokálním průvodcem.

 Tomu našemu se čekání moc nezamlouvá a zkouší zaplatit s tím, že půjdeme bez lokálního průvodce, ale nejde to. Musíme počkat, až nějaký průvodce dovede skupinku zpět do cíle a vyrazí s námi. Tak si aspoň zatím vezmeme bojové hole, o které se pak máme opírat.

Asi za deset minut nám konečně přidělí průvodce a my vyrážíme vstříc novému dobrodružství. Turistů je tu opravdu hodně a uhnout z cesty se nedá, není kam. Na důležitých místech je kamera. Trek je dlouhý tři kilometry a jsou na to vyhrazeny dvě hodiny. No.. je tu pár hezkých výhledů, ale zvládnout by se to i se zastávkama dalo za hodinu. Takže pořád někde čekáme, pořád někde odpočíváme a tak se dáváme více do řeči s našimi spolucestujícími. S Američankou Míša zabředne do rozhovoru o kočkách, s Korejcem o Praze a všem samozřejmě vnutíme, že jsme ušli tři tisíce kilometrů a tady jen odpočíváme. Cesta tak ubíhá rychleji a pohodověji. Nakonec trek zdárně dokončujeme a třeba Korejkám dal opravdu zabrat, jsou z toho úplně udřené.

Po náročném treku jedeme na oběd. Překvapili nás. Nezapomněli, že jsme vegetariáni a připravili nám spešl menu. Zeleninová polévka, rýže se zeleninou a zelenina s uzeným tofu a smažené houby. Bylo to zatím nejlepší jídlo, co jsem v Thajsku jedl a bylo toho opravdu hodně.

Následovala krátká zastávka na předraženém trhu, a pak vesnice Bílých Korejců. Bílých proto, že dřív nosili bílé oblečení, což už dnes dávno není pravda. Byli jsme uvítáni jedním z obyvatel, který měl velmi dobrou angličtinu a byli jsme pohoštěni třemi druhy čaje a kávou. Chutě čajů byly opravdu zvláštní, myslím že ještě pár dní budu přemýšlet zda nám chutnali nebo ne. Ale bohužel i tady je vše neuvěřitelně předražené. Zároveň odtud odvážíme turistu, co tu přespával v horách. Byla to prý úžasná zkušenost. Já jsem si představoval, jak tu spí v divočině, takže jsem se hned musel doptat. Nakonec z něj vypadlo, že spal o kilák a půl v guest housu. Prostě normálně v baráku. To mě docela zklamalo…ale on se tvářil jakoby zdolal Mont Everest 😃

K vodopádům, naší poslední zastávce, jsme opět popojeli autem. A konečně se dá mluvit o vodopádu. Je krásný, veliký a když si chcete udělat fotku, musíte rychle, než vám zmokne foťák. Tady se nám líbí i když se tu nedá koupat.

A pak už hurá domů. Přes všechny ty hrboly a díry a velkou dopravu. Po půl šesté jsme na hotelu a už se nám nikam moc nechce, tak na večeři zajdeme do Goodsouls kitchen. Míša si odvážně dává mé pálivé jídlo, co jsem tu měl první den, tedy Thai sour curry. Já si dávám Pad Thai. V Chiang Rai paní domácí dělala lepší, ale sníst se to dá. Oproti tomu Míša se svým jídlem zápasí. I na ni je celá porce, s tím jak je to pálivé, moc. Ono to chvíli jde, ale pak už člověk potřebuje vystřídat. Kousek tedy ujím, ale než se začnu potit a plakat, zas to přenechám Míše. Tentokrát zvolí taktiku, když to sním rychle, tak to nestihne být tak pálivé, a s tím vítězoslavně dojídá svoji porci.

A pak už se vracíme na hotel. Zmoženi ranním vstáváním. Byl to nakonec celkem pěkný den, ale trek v Chiang Rai s vařením bambusu byl rozhodně lepší!