Den stý – 100

Od Pierrerue do Lincel, 23,4km 647/591m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/fedubatolu

Večer jsem měl trochu obavu jestli nejsme moc blízko hlučných lidí, které jsme slyšeli, když jsme místo hledali, ale večer byl klid. Ani motorky nepřijeli, jen srnec přišel na žaludy. Takže parádní místo. V šest, když jsem vstával, byl na obloze stále měsíc a hvězdy. Zapřemýšlel jestli tomu ještě nedám chvíli, ale nakonec jsem udělal kompromis – nechám ještě spát Míšu.

O půl sedmé mám hotovou snídani a tak jsem zlehounka probudil Míšu. Kupodivu ani moc neprotestovala. Hezky jsme se najedli a zabalili. Venku je ještě vcelku zima a tarp máme úplně mokrej. Někdy bych tomu chtěl opravdu porozumět, jak to celé funguje, že jednou je mokrej i když neprší, a to jak zvenku, tak zevnitř a jindy ne.

Slunce vyšlo nad obzor a jasně nám dává vědět, že co nevidět se probudí a jak se rozkouká, tak začne pěkné peklíčko. Všude okolo nás kvetou šneci. Jako opravdu. Šneci, takoví malí šneci jsou na kdejaké trávě a vypadají jako květ. Něco takového jsem ještě neviděl a považuji to za highlight dne.

Cestou jdeme okolo včerejších „křiklounů“ a zjišťujeme, že to jsme považovali za jeden dům, je ve skutečnosti vesnička. Jen co do ní vkročíme, tak se Míša vrhá na uzrálé fíky. Pak potkáváme místní umění a zpoza rohu na nás vykoukne psí hlava, hned se zase vyděšeně schová.

Forcalquier je takové malé městečko. Zneužíváme jej k nabrání vody a když už tu mají obchůdek, tak i k nákupu sváči v podobě croasantíků s bílým jogurtem. Sežrali jsme to na náměstí u kostela a samozřejmě jsme tím budili zvědavost místních lidí a holubů.

Vesničkou Mane jen v rychlosti procházíme, mají tu sice citadelu, ale tu jsme se rozhodli přeskočit a navštívit raději Prieuré Notre – Dame de Salagon. Podle mapy to vypadá lépe a taky tam mají spoustu piknikových stolů, takže bychom se tam najedli a usušili tarp. Když jsme tam přišli, tak nás to ale tolik neuchvátilo a chtějí po nás vstupné, uděláme jen foto zdálky a raději jdeme hledat místo na oběd jinam.

Neujdeme ani moc daleko, když jdeme okolo hezkého mostu Pont sur la Laye. U něj se utáboříme, dáme si oběd a usušíme tarp. Prvně sedíme ve stínu, ale nakonec na nás příjde sluníčko, je čas se opalovat. Jak si tak vegetíme, příjde i návštěva. Takový roztomilý psík. Chvíli nás očuchává, ale jinak se hlavně čachtá ve vodě. Odejít odtud je opravdu těžké.

Naše kroky nás pak dovedou k takové divné pevnosti. Vypadá to jak krabice, ale zas je to zajímavé. U úpatí se tu opaluje had. Uděláme si s ním několik fotek a pelášíme dál.

Saint Michel l’Observaroire je další městečko, kde nabíráme vodu. Těší nás, že se tady polepšili a nemusíme o vodu škemrat, ale normálně jim tu teče. Dokonce ani nemusíme na hřbitov. Observatoř jako taková je ale trošku jinde, tak aspoň je vidět v dáli větrný mlýn. Jinak tam mají jen samé restaurace, nic pro nás, kteří pasou jen po potravinách.

Během dne se nám ozvala jedna paní, které jsme psali ohledbě ubytka (druhé se vůbec neozvalo), a že prý není problém. Tak si přece jen nakonec vyzkoušíme jak se bydlí na Santiágu. Jsme na to zvědaví, co si tak poutník může koupit za 15 euro na osobu. Zatím konverzace probíhá ve francouzštině – google translation to jistí. Paní Nicole píše, že má k dispozici pokoj s manželskou postelí, ale neposkytuje jídlo, což nám vůbec nevadí.

Ale tím, že jsme dnes vyráželi brzo, tak máme ještě čas. Čtyři kilometry před cílem se znovu utáboříme a opalujeme se na sluníčku. Píšu příběh a Míša odpovídá gratulantům k jejímu dnešnímu svátku. Když si tak ležíme, Míša na hoře „bez“ prožene se kolem nás obrovská skupina turistů, všichni udiveně zdraví „bonjour“. Nebojte těsně před prvním si Míša ten vršek stihla nandat.

Po asi hodině a možná ještě déle, celý pečení, vyrážíme směr ubytko do vesnice Lincel. Cesta vede do kopce, dost funíme. Podle mapy je to už jen kousek – probíráme jaké to asi bude, jestli paní mluví anglicky a vůbec jsme natěšení na zážitek. Když dojdeme před dům, tak chvíli koukáme a už se k nám hrne paní domu. Rovnou se ptá jakou řečí mluvíme a dává nám na výběr z několika jazyků. Vybíráme tedy angličtinu.

Je velmi milá, vítá nás a hned ukazuje úplně neskutečný super byt v přízemí a neopomene nám dát malý dárek, její vlastní hroznové víno.

Chvíli si povídáme – dům je starý a patří její rodině od nepaměti. Bydlí tady ona a její maminka. Ona sama má jen kočičku, která má diabetes a potřebuje 2x denně insulín. Tak si chvíli ukazujeme fotky našich koček a vyprávíme ji o kocourovi, který potřebuje zase kapat do oka kvůli vnitroočnímu tlaku. Na fotky se dívá už i maminka v důchodovém věku. Ještě před večeří nám Nicol přináší domácí vejce, jogurty a fíkovou marmeládu.

Vaření je trochu oříšek. Nejde plyn. Musíme tedy za Nicol, aby nám poradila. Venku zrovna ženou ovce, tak nás na to hned upozorňuje. Žene je nějaký kluk, ale nejde mu to tak dobře jako děvčatům, co jsme viděli před časem ani těch psů nemá tolik. Když se vynadíváme, vracíme se k otázce plynu. Nicol se praští do čela a moc se omlouvá. Na chodbě otevře skříň a v ní je plynová láhev. Tak to by nás nenapadlo. Tím to ale nekončí. Ono zapálit pak plotýnku na sporáku není tak lehké. Nicol si s tím musí chvíli hrát než to začne řádně fungovat. Chvíli jsem si říkal, že nás chce otrávit, ale trochu mi u toho neštimovalo, že je tomu nejblíž. A pak už je to jen naše.

K večeři vaříme bramborovou kaši se sojovým masem a hromadou zeleniny. Sežralo to aspoň dva litry vody, tak jsem rád, že jsme to mohli někde uvařit. Venku by se nám to vařilo špatně. Vaření trvalo určitě déle, než to sníst. Kdybychom toto uvařili před sto dny doma, měli bychom to nadvakrát a ještě by zbylo, ale dnes se po tom jen zaprášilo.

Po večeři zevlíme v posteli, užíváme si výroční stý den na trase a hledáme na internetu všemožné informace o našich dalších destinacích a výbavě. A pak už je čas jít spát.