Den třístý osmnáctý – brněnské intermezzo

 

Z Cozy&Charming City Apartment (Vídeň – Rakousko) do Brno (Česká republika)
https://mapy.cz/s/hamunazopo

 

Přes noc jsem se vařil ve vlastní šťávě. Neumřel jsem, tak zatím dobrý. Je mi i líp, ale pořád na umření. Posnídáme, pobalíme. Chvíli ještě poležíme, ale v devět vyrážíme. U metra jsme se chtěli stavit v Dm, ale je v rekonstrukci, tak jedeme rovnou na hlavní nádraží, odkud nám jede vlak, směr Brno.

 

 

Kousek od nádraží mají také DM. Míša mě nechá na sluníčku a jde nakupovat. Využíváme tak poslední šanci nákupu některých věcí o něco levněji než v Česku, ale nic velkého, pořád se nám to musí vejít do batohů.

 

 

Jízda RegioJetem, který by nás klidně zavezl až do Prahy, je zážitek. Tak veselý personál jsem neviděl ani nepamatuju. Ochotu a nadšení tu úplně zakázali. A když jsme dojeli do Brna, kdy lidi vyšli z báglama do uličky, nenapadlo holky nic lepšího, než začít řešit objednávku a tak se mezi lidmi prodírají tam a zase zpět. Prostě parodie. Ještě že jedeme jen hoďku a půl a nic nepotřebujeme. Bych se asi i bál na něco zeptat.

 

V Brně prvně vyzvedáme balíček s věcma, co nám poslala Klárka z Prahy. A jako vánoční stromečci se jdeme přihlásit na VZP. Stačí hodinka a jsme na řadě. Každý jsme šli k někomu jinému a u obou to bylo bez problémů, včetně doložení cestovního pojištění. Míša byla hotová dřív než já, protože „moje“ paní za přepážkou byla velmi zvědavá a chtěla si trochu zpestřit den. Když jsme odjížděli z Čech, tak nám říkali, že budou chtít vidět i nějaký důkaz, že jsme opustili ČR. Na to jsem byl zvědavý, když nemáme žádnou letenku, lístek nebo tak. Ale nic nechtěli.

 

 

 

 

V Parku na Kolišti jsme si snědli připravený oběd z Rakouska. Taky jsme rozdělali krabici a Míša si hned vyměnila staré boty za nové, větší. Tak snad nebude zakopávat. Když jsem Míšu potkal, tak nosila 38 a její palec byl hezky zatočený nahoru, páč se do boty prostě nevešel. A teď má 41. Ale zase nutno podotknout, že trekové boty se nosí větší než normálně. Ale i tak jsem moc rád, že se jí nohy srovnali. A taky jsme v krabici našli dva sójové suky. Ty jsem miloval, když jsem chodil na základku. Míšu moc potěšil i dárek v podobě nové edice tatranek s burákovým máslem. Pořád nevím, co proti němu má.

 

Sestřenku Vendulku jsem informoval, že je mi líto, ale že se neuvidíme, neb jsem nemocen. Obratem píše, že se nemocí nebojí a máme přijít pod Špilas na dětské hřiště. Sraz měl být ve čtyři, my přišli už ve tři. Cestou přes město jsme nesli papírovou krabici a chtěli ji vytřídit. Marně. To nás moc překvapilo. Brno asi netřídí. Taky jsme vlezli do DM, že začneme nakupovat, ale moje nakupovací nálada se nacházela hluboko pod bodem mrazu.

 

Jelikož máme čas, tak já se uvelebím na lavičce a trochu zapřemýšlím alá děda Lebeda. Míša si aspoň vyleze na Špilberk, ať z toho krásného dne, taky něco má.

 

Ve čtyři přišla Vendulka s děckama. Všecky svorně řekli, že si mě nepamatují. To člověka potěší. Postupně přijdou i další Vendulky kamarádky s děckama a nakonec přijde i Vašek, hlava rodiny. S děckama je ale ta potíž, že chtějí pozornost. Takže se toho od nás nakonec moc nedozvěděli. A to co se dozvěděli, to zas rychle zapomenou. Přesto to bylo moc milé setkání.

 

V šest nás vyzvedá kamarádka Martina, u které přespáváme a kterou hodláme vyjíst. Bydlí na okraji Brna v Žebětíně. Míša spolu s Tobiášem, synem Martiny, udělají večeři. A pak už se povídá a povídá, až v devět odpadnu. A co se dělo pak vůbec netuším. Jen si říkám, že jsem měl jít do postele dřív.