Den třistý třicátý první – vodní hry zahájeny

Noc byla docela krušná. Míša musela na záchod a u toho svítila čelovkou na všechny strany. Myslel jsem si, že něco hledá, ale prý jen tak blbě čuměla. Ve tři hodiny ráno začalo pršet a pršelo na Míšu. Větřík na ni foukal kapky vody. Sice nevíme jak je to možné neb její strana přístřešku je u lesa, ale co naplat. Vzbudil jsem se zrovna když se soukala pod stůl. Tam by se moc nevyspala, tak jsem jí pomohl přemístit se ke mě. Zprvu to vypadalo, že se nevejdeme, ale byl to klam. Místa akorát, jen nesmí foukat z mé strany. A pak už spíme až do rána. Ani nevíme, kdy se klučina sbalil a odešel.

Počasí zatím vypadá pěkně. Mokrou košili, tady fakt nic neuschne, měním za triko s krátkým rukávem. Mokré kalhoty nemám za co vyměnit, ale aspoň mám suché spoďáry. Trochu rozpačitě vyrážíme ke studánce. Míša tam nabere vodu a já vyměním triko za mikinu s dlouhým rukávem. Je v tom trochu větší teplo.

Bohužel bez deště to dlouho nevydrželo. Ač nerad, beru na sebe mokrou košili. Nemůžu si dovolit mít takhle mokrou i mikinu. A samozřejmě se navlékáme do nepromok věcí, i když si myslím, že ty mé už moc nefungují. Prší a prší. Mě se jde dnes docela dobře, ale Míša bojuje s těžkým batohem. A přitom je lehčí než jsme před rokem nosívali. Na štěstí si to časem sedne. Ve dvanáct třicet dorážíme do dědiny Zliechov. Utáboříme se v místní autobusové zastávce.

Koukneme na net, kde co tu mají otevřené. Bohužel žádná hospoda. Všechno otevírá až po páté odpoledne. Ale je tu aspoň krámek, tak tam skočím koupit oběd. Po dobu pobytu pod přístřeškem nepšelo. Jen co jsme se ale najedli, převlékli do cestovního a vyrazili, začalo zase lejt. To je prostě pech. Paní, co šly autobus si nás dobíraly. Že v takovém počasí, ani psa by nevyhnaly.

Z vrcholu Strážova vidíme pěkný prd. Zapíšeme se do knihy a běžíme zpátky do sedla k batohům. A pak už je to více či méně dolů do Čičman. Poslední úsek je po velké silnici.

Opět jsme se utábořili v autobusové zastávce. Říkali jsme si, že bychom mohli zkusit najít ubytko. Přeci jen druhý den v mokrých věcech a já po nemoci, nemuselo by to dopadnout moc dobře. Navíc je vesnička moc hezká. Mají tu hodně dřevěných baráčků, které jsou omalovamé ornamenty. Taková blbost a fakt to dá dědině šmrnc. Většina baráčků je díky tomu chráněných a turisticky populárních. Kromě toho, že tu mají za humny i sjezdovky. Vesnice má dokonce vlastní wifi. Než stihneme něco najít, přijde k nám paní, v každé jednu tašku a začne se ptát, kdy jede autobus někam pryč. Že tady je ubytko buď drahé nebo plné. No co, holt půjdeme dál a spát budeme pod tarpem. Ale i přesto zkusíme zavolat do pensionu Katka, který doporučovali SNP lidi na facebooku.

A kupodivu mají volno a že můžeme hned přijít, že sice chtěla paní dojet až o půl hodiny později, ale kvůli nám přijede dřív. Neleníme a vydáváme se skrz vesnici do ubytování okouzlení místní architekturou. Jak dojdeme, paní přifrčí autem a hned nás ubytovává. Je velmi vstřícná a ubytování luxusní. Spíme v časti, kde jsou tři samostatné pokoje, kuchyň a obyvák a parádní, navíc tu mají sušák na věci a zrovna zatopili.

Chvíli po nás přijíždí na elektrokolech dva starší pánové. Ti bydlí v jiné časti, takže máme všici soukromí. Přijeli z Žiliny, což je asi padesát kilometrů ale i tak, v tom dešti, dobrý. Restaurace, která tu normálně je, má dnes zavříno, ale i tak nám paní udělá kafíčko a džbánek neuvěřitelně lahodné domácí limonády. Taky nám vysvětlí co a jak při odchodu. Jsme prostě v ráji.

Ve sprše si přepereme věci, tady by nám do rána mohli snad uschnut. Uděláme si večeři a vydáváme příběh. Taky už víme jak se dostaneme do Prahy. Pojedeme Blablacarem z Martina, ale musíme změnit trasu a plány. Do Bánské Bystrice bychom to měli hodně natěsno a kdyby se něco stalo, třeba hodně pršelo, tak to nestihneme. Budeme sice muset opustit SNP cestu, ale holt uvidíme něco jiného. A jak si tak sedíme a hovíme, můj mobil zahlásí, že má v portu vlhkost. Super a zrovna má už jen pět procent baterie. Že to nezahlásil dřív, když byl ve vlhku, ale až teď, je mi záhadou.