FMTD5 – na větrné hůrce

 

Přes noc tu a tam docela pěkně sprchlo a je slyšet vítr, ale vypadá to, že jsme našli hezké, závětrné místo, takže jsme se hezky vyspali. Posnídáme, pobalíme a k deváté, jako správní trekaři, vyrážíme na další cestu.

 

Je krásné ráno, mraky se sice nad hlavou honí, ale tu a tam vysvitne slunce až se nakonec role obrátí a tu a tam slunce zahalí mrak. Ale i tak bojujeme s tím jestli jít jen v košilích nebo mít vrstvu navíc, protože fouká, hlavně když jsme u oceánu, takže naše pocity ohledně oblečení jsou více méně stejné.

 

Vidět po delší době oceán bylo osvěžující, né že by vnitrozemí nebylo zajímavé, ale ta obrovská masa síly jak se žene na skaliska a ty prostě odolávají, to je prostě neuvěřitelné. S námi si pohrává obdobně vítr, jen my tu a tam se o pár metrů posuneme.

 

Někdo zase ztratil botu. Za chvilku si budeme moci otevřít obuvnictví. Před obědem byli tři brody, ale dva bez vody a jeden se dal přeskákat po kamenech, tak asi ta voda začíná opadávat a to tu mají takový supr značky, že v případě neprůchodnosti to máte obejít, akorát ta značka je dva kilometry od brodu a ještě na kopci. Ale vrátit se můžeme vždycky.

 

Na oběd a dobrání vody jsme se museli zase vzdálit pobřeží a navštívit vesničku Carrapateira. Mají tu kohoutek s vodou s varováním, že to není určené pro karavany, ale pro jistotu to i zadělali, kdyby náhodou někdo neuposlechl. Jsou tu ale i záchody, kde se dá nabrat, prvně ale na náměstíčku zabivakujeme, obejdeme obchůdky a nakoupíme ovoce a zeleninu. U toho se seznámíme s místním zelinářem a byť mu nerozumíme, tak nás aspoň nechá nabrat vodu u něj v krámku, kde nemusíme nabírat hrníčkem z pidi kohoutku. Míša se tu staví i na kafe v malebné kavárničce Alecrim.

 

Odcházíme z ní společně s mladou trekařkou a hned se nás ptá, ze které strany jdeme, že jí někdo povídal o brodu po ramena. Bohužel jdeme ze stejné strany a nevíme víc než ona. Další brod je kousek za vesnicí. My to jdeme risknout, ale dívčina to vezme obcházkou. A brod je to opravdu velký, ale na správném místě jen po půl lýtka. Před náma se brodila dvojice se psem, takže my jsme šli už na jistotu. Ale pak jsme aspoň dalším trekařům radili kudy brodit, oficiální brod je totiž jinde a tam je vody podstatně více.

 

Trekařka to měla delší, a to se nemusela zbavovat písku a tak nás předbíhá při svačině. My ji zase předháníme, když se zakecá s dvouma dalšíma chokyněma, kdy se konečně rozlouskne Míšin postřeh, že její angličtina byla až moc srozumitelná na to, aby to nebyla Češka. No, je z Moravy. Znovu a tentokrát definitivně nás předchází, když jsme se zastavili u boxíku s kávou, vodou a dalšími věcmi pro trekaře. Takže i tady jsou trail angels a káva byť z termosky byla výborná.

 

 

Dneska jsme svých pětadvacet ušli nějak rychle a při studiu dalších možností není kam dal jít. Takže tak různě bloumáme a hledáme kde by se tak dal postavit tarpík. Nakonec zalezeme do lesíka po nepoužívané cestě a po marném hledání, stavíme přímo na cestě. A samozřejmě jen co postavíme, tak se kolem nás prosmýkne nějaký člověk. Tak doufáme, že to byl ojedinělý zážitek.

 

Po večeři Míša zjistila, že ztratila čelovku. A to jsem jí ji před dvaceti minutami podával. Včera zas nemohla najít foukátko na karimatky. Jsem zvědavý, kdy ztratí mě. S kapkami deště dopadajících na tarp usínáme a Míša si přepočítává trekaře, které jsme dnes potkali. Mělo by jich být sedmdesát.