23.3.2025
Z lesíka od Monte Novo do Camping Serrão 25,5km, https://mapy.cz/s/nahuropedo
Sotva jsme zavřeli oči, začal boj se živly. Prvně sprchlo, pršelo jen pět minut, ale velmi vydatně, takže se nám pod tarp začala valit voda. Rychle dělám hůlkou odvodňovací kanálky a Míša usilovně hledá čelovku. Zatím dobrý, většina vody je odkloněna. Otázkou je, na jak dlouho. Přestalo pršet, ale jen na tak krátkou dobu, aby si člověk pomyslel, přežili jsme, a začalo zas lejt. Míša přestala hledat a rozsvítila mobil a začala hrabat na své straně. Pak se ale hrdinsky navlékla do nepromoku a s naší jedinou čelovkou šla ven, hrabat pořádným klackem. Trochu sem se styděl, ale co naplat, mám ženu činu. Přestalo pršet a vylézám i já. Střídáme čelovku a dokončuji co Míša začala. Máme ale problém, že není kam odvést vodu na mé straně. Nedá se nic dělat, rigol vedu skrz tarp. Když končím, Míša už pomalu usíná. Přichází další krátký déšť a vše vypadá dobře, tak jdu také spát. Tu a tam se probudíme a zkontrolujeme, že je všechno cajk.
Je pět hodin ráno. Vítr se otočil a začal sílit. Rozespale přemítám co se to kolem mě děje. A pak to kolečko zapadlo do soukolí a mozek přes červené výstražné vykřičníky konečně i řekl co se děje. Tarp z půlky vlaje ve vzduchu a začíná pršet. Vylítnu ven jak namydlenej blesk, jen tak ve spoďárách a triku. Snažím se přikurtovat znovu tarp kolíkama k zemi, ale jen co zakurtuju jeden vyletí do vzduchu jinej, celé se mě to bortí pod rukama a déšť zesiluje. Míša se probudila právě včas, nahrnula věci pod zbylé chráněné místo a zuby nehty drží plachtu. A já hledám kolíky. Poslední závan byl tak silný, že se plachta vymrštila a kolíky někam odletěli. Na propadnutí panice není vhodná doba, stejně tak není čas se dojít vyčůrat a že to začalo být urgentní, zrovna teď. Štěstí je na mé straně a povedlo se mi najít všechny kolíky. S Míšinou pomocí se mě už daří tarp znovu postavit, otázkou je, na jak dlouho? Podloží je písčité a tak jdou kolíky velmi snadno vyndat. Míša přišla s nápadem zatížit rohy tarpu flaškama s vodou. Nelením a už je přidělávám. Ještě že nejsem ultralight a mám dva provázky navíc. Konečně si můžu odskočit. Celý promočený se soukám do spacáku.
Vyhráli jsme, vše drží i při těch nejsilnějších poryvech a jsme v suchu, teda všechno kromě toho co mám na sobě, ale rychle to schne, jen to trochu studí. Do rána už jsem klepal jen kosu, hlídal vodu a vítr a přerušovaně spal. Míša hezky spala. V sedm jsem to vzdal a začal vařit snídani. Svítilo slunce a nehlo se ani stéblo. Těšilo mě, že máme suchý tarp, ale to se záhy změnilo. Zatáhlo se, začalo foukat a pak víc, pak spadly první kapky a nakonec začalo silně pršet. Míša se probudila a kouká na mě, jak sedím u vchodu a držím tarp. Ale tentokrát dělám jen clonu vařiči, aby na něj moc nefoukalo a nepršelo. Za pět minut přestává a za čtvrt hodiny se scénář opakuje a takhle až do půl deváté, kdy se krčíme připraveni vyrazit pod tarpem, ale do deště se nám nechce. Necháme chvíli oschnout tarp, pak i ten zabalíme a vyrazíme než začne znovu pršet.
 |
| odvodňovací kanálky a vichřice |
A už nezačalo. Dostali jsme se zpět k moři. Kocháme se výhledy a pomalu sestupujeme k pláži a pozorujeme lidi, kde brodí poněkud větší říčku. Vody je hodně nad kolena, takže tentokrát se brodí bez kalhot. Po ránu je to příjemné osvěžení a jsme opravdu rádi, že nám k tomu neprší. Navíc tady potkáme 24 protijdoucích chodců převážně Němců a jsme vtipní 🙂 Jakože to je úplné spa s hot springs 🙂
 |
| brozeníčko s výhledy a zase bota 🙂 |
A pak zas do kopce. Teda, kdo říkal, že je o rovinka, by zasloužil pověsit za uši do průvanu. Je to pořád nahoru a dolů. Z vody do vody. A navíc od vody pěkně fouká. Ale ty výhledy, ty jsou prostě parádní a je škoda, že nás to zas žene od pobřeží. Procházíme kolem vesnic Arrifana a Vale da Telha. Ráno psal kamarád, že tu trávili měsíc na dovolené. Předal několik tipů na občerstvení, ale bohužel je vše dle Googlu zavřeno, tak z cesty neuhýbáme a celé to pěkně obcházíme.
Sejdeme zase kopec a zas je tu potok. Míše se nechcou sundávat boty a je to tu tak třicet na sedmdesát, že se nám to podaří přeskákat po kamenech, ale valí se přes ně voda . Já sem šel první a kameny se dost hýbají. Končím na druhé straně jen s trochou vody. Míše se daří stejně dobře, jen poslední kámen se zakynklá víc, zpanikaří a skočí do vody. Koukám na ni dost vyjeveně a mozek mi to nebere, takový kousíček, stačilo jen dokončit krok. Tak třeba příště. Chvíli tu posedíme a sušíme Míšinu botu a pozorujeme u toho jiné dva jak je voda překvapila, moc se jim brodit nechtělo, ale nakonec sundávají boty.
Pokrčujeme dál písčitou cestou. Chodí se v tom hůř a když se zas dostáváme k pobřeží a přidá se i pořádný vítr, je to hned o něco horší. Ale ty výhledy… je to jak na horách, když se plazíte do kopce a říkáte si, proč? A pak jste nahoře a vy víte, že to stálo za to. A ty výhledy na oceán za to stojí.
 |
| vodopád, útesy s čokoládou a žabka |
V Monte Clérigo se stavujeme na kávu a čokoládu. Dobíráme vodu a nacházíme jediné závětrné místo, kde se dá sednout a poobědvat. Odtud vede cesta po silnici hezky do kopce až k výhledu na řeku Aljezur. Teoreticky se dá brodit, ale je to silně nedoporučeno i těmi, co se o to pokusili. A my stejně potřebujeme dokoupit zásoby a město Aljezur je k tomu víc než vhodné.
 |
| Do bistra jsme šli hlavně proto, že ho vlastní kočka |
Cesta do Aljezuru je hodně ošklivá. Více než-li méně je to po rušné silnici. Aspoň občas nám to zpestří výhled na řeku a mokřady okolo ní. Taky jsme dostali strach z černého mraku, tak jsme se připravili na déšť jen abychom to za chvíli propocení sundali.
 |
| zajímavost po cestě – studna přání |
Už jsme byli skoro ve městě, když Míša suše prohlásí: „asi mě praskl puchýř“. Je to zvláštní, má asi pět puchýřů. Nejspíš z toho písku a větru jak člověk nejde rovně. Zastavíme, aby si je mohla oblepit a pak už dorážíme do města. Zanechám Míšu na plácku s lavičkama a na lehko vyrazím na nákup. A to se ukáže jako chybička. Nakoupím vše potřebné, ale než jsem došel tam a zase zpět, začalo řádně pršet. Posledních pár set metrů, prostě běžím.
 |
| Aljezur |
A pak už to máme kousek do cíle, míjíme útulek pro kočky a pejsky. Pak v kopci potkáme místní paní, která se stará kam tak pozdě jdeme :). Musím ji vysvětlit, že víme co děláme a jdeme do kempu.
Zase hodně fouká a má v noci i pršet i když o něco méně než včera. Na recepci jsme dostali žeton s číslem ať to přiděláme na stan, dostaneme instrukci, postavte si to kdekoli, jen protože nejsme v sezóně, tak fungují jen dvoje záchody. Kemp je poloprázdný. A spíše pro karavany. Mapy na zemi ukazují, že voda tu teče proudem všude. Prošli jsme to křížem krážem a pro náš tarp jsem našli jedno místo, kde už před námi někdo stanoval a udělal odvodňovací kanálky. Ale díky větru tady nejsme schopni tarp postavit. Takže to musí být v závětří.
Jeden cyklista z Německa to vyřešil tak, že si stan postavil pod střechu zavřených záchodů. Což kdybychom měli samostatně stojící stan uděláme taky, ale nemáme. Dáváme se s ním do řeči a dozvídáme se, že už je tu měsíc a jak se postupně díky větru a dešti přesouval z jednoho místa na druhé až skončil tady. A taky nám začal radit. Už už jsme si našli místo a vymyslel jsem odvodňovací kanálky, když jsem si uvědomil, že poteče voda i ze střechy. Nic, prdíme na to. Nic stavět nebudeme, lehneme si jen tak pod střechu.
 |
| dobrou noc 🙂 |
Zabydleli jsme se, uvařili večeři, usušili tarp, dali si teplou sprchu, pojedli pomeranče a mandarinky a užíváme si poklidný večer v závětří pod střechou.
Dnešní počet trekařů: 83