Den sto dvacátý čtvrtý – moře necháváme za zády

Z Solesperit (Lloret de Mar) k Vallmanya, 23,9km 557/431m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/jorogamucu

Vstáváme brzo ráno, abychom na devátou vyrazili. Ranní ovesná kaše s kaki nám zas trochu ozvláštnila den, bylo to dobré, jen to příště chce zralejší kaki. Pobalit, vyrazit a samozřejmě nezapomenout na toaleťák. Taky jsme zvažovali výměnu kartáčku, ale tady ten hotelový je takový vachrlatý, že je nakonec nebereme a zůstáváme u našich bamboo, který jsou prostě divný.

V devět jsme opravdu vyrazili. To beru jako velký úspěch. Na ulici jsou louže, takže nakonec asi v noci opravdu pršelo. Dneska jdeme na nějakou dobu naposledy kolem pobřeží. Svým způsobem nám to bude chybět. Ale určitě se nevidíme s mořem naposledy. Takže si říkáme jen na shledanou. Čeká nás cesta do kopce a měli by tam být i lesy. Dnes je 12.11. a my jsme na cestě přesně 4 měsíce – prošlapané dvoje boty, kilometrů něco kolem 2250, pořád jíme téměř stejná jídla každý den (kuskus forever), spíme z větší části v přírodě a pořád nás to baví!

Po cestě navštívíme Castell de Sant Joan. Není to nic víc než jedna věž a zavřený kostelík, ale je tu hezký výhled na město Blanes. Než tam ale vyrazíme, tak posvačíme rajčátka, trocha nám jich zbylo (skoro kilo).

V Blanes to bereme přes město, ale nic moc k vidění v něm není. Jen jeden kostel a tím to končí, ale mají tu Lídl a vůbec snad všechny obchoďáky, které známe. Takže si hezky nakoupíme, abychom vydrželi s jídlem pět dní. Tolik času by nám měla zabrat cesta do Barcelóny.

Taky si koupíme ještě naposledy k obědu kilo bramborového salátu s párečkama a navíc mě Míša bere půlkilovou pomerančovou bábovku a když k tomu přidáte pár rajčat a litr a půl džusu, tak jsme plný možná, co možná, určitě až moc. Ještě že dnes to máme tak nějak na pohodu. Slíbili jsme si, že se už takhle cpát nebudeme.

Mezi Blanes a Tordera by měla týct řeka. Neteče. Si říkám, kde vlastně v tom španělsku berou vodu. Zatím jsme potkali jen jednu řeku a ta to tak trochu šolíchala. Cesta se tak nějak dá přirovnat té, jak jsme právě tuhle jedinou řeku museli obcházet, ale mají tu zahrádky, tak poprvé potkáváme ve větším rajčata, papriky a fazole, ale všecko je to oplocené. Jen k cibuli by jsme se dostali, jenže co s ní.

Torderou jen profrčíme, někde by tu sice měli mít historický trh, ale nějak nedokážeme určit kde. Tak na trochu creepy dětském hřišti nabereme vodu a Torderu opouštíme.

Podle mapy je za Torderou jen příroda, ve skutečnosti je to tu obsypané baráky a místo cestičky je tu asfaltka, naštěstí pak přechází do pískové cesty, ale je dost velká aby se vešli i dvě auta vedle sebe. To nás trochu zaskočilo, doufali jsme v klid.

Místečko si najdeme v lesíku u cesty a je to pěkně zašitý. Dokonce tak dobře, že ani motorkář, který tu zastavil a při horlivém telefonním hovuru si musel odskočit na velkou nás neviděl a my jeho na štěstí taky ne. Trvalo mu to fakt fest dlouho, ale nakonec přece jen odjel. Ale co je tohle za náhodu, byl to fakt bizár.

A teď už jen rozbít tábor, udělat večeři, která trvá dlouho, protože dochází plyn, vyčistit zuby a spát. Zítra nás bude čekat i nějaké to převýšení, tak ať je na to teta Irma připravená.