Den sto padesátý čtvrtý – loučíme se milá Evropo

Z Itálie do Thajska – Bangkok (Baiyoke sky hotel)

Baiyoke Sky Hotel

Co vám budu povídat. Čtyři hodiny spánku jsou proradně málo. Ale Thajsko čeká. Jsme zabaleni, snad jsme tu nic nenechali. Věrka nás veze na nádraží a vše jde podle časového plánu. Až do nákupu jízdenky. Každý automat je zase jiný, chování podezřelé, vcelku nás nákup zdrží, ale nakonec se povede. Máme poslední dvě minuty. Rychle označujeme jízdenky, ale jde jen jedna. Druhá nic, tak na to kašleme, to si už nějak vyjasníme s průvodčí. Rychlé rozloučení, nasedáme a celý šťastní, že jsme to stihli vyrážíme směr letiště.

Chvilka strávená v Itálii u rodiny, byla velmi příjemná. Vyšlo nám to krásně přes víkend, takže jsme spolu mohli strávit všechen čas. Samozřejmě jame nestihli projít celý Řím a okolí, ale o tom to tentokrát nebylo. My jsme si odpočinuli a poznali tu pravou Itálii, teda aspoň co se týká jídla. A trochu jsme se vzájemně poznali a o to nám hlavně šlo, o společný strávený čas. Moc jim všem děkujeme a jsme za ně moc rádi.

Ve vlaku stihneme snídani. Za celou hodinu se průvodčí neukáže, takže ani netípnutý lístek nemusíme vysvětlovat. Letiště je velké, ale je tu málo lidí a tak vše jde vcelku rychle. Prošli jsme odbavením, pak jednou kontrolou. Tady trošku zapípám, tak si mě berou stranou. Vysvětlují mi, že jsem byl náhodně vybrán a dělají mi stěry z rukou a našich věcí. Prý je to kvůli výbušninám. Tak doufám, že v té včerejší pizze nebyli nějaké tajné přísady.

Dneska to všechno krásně odsejpá, takže za chvilku už sedíme u gaty, kde začíná odbavení. A i to jde vcelku rychle. Letadlo je velké, ale není stoprocentně zaplněné, takže i člověk co seděl přede mnou, nebo spíš ležel a ještě se mě u toho zalehnout pokoušel, se přemístil pryč. Takže jsme si let užili tak nějak v celku dobře. Měli trošku problém s koordinací jídla, takže jsme občas dostali kuře nebo nám nabídli párek, ale než jsme stihli prudit, tak byla zjednána náprava. Takže to trochu vrhá špatný stín, stávat by se to nemělo, ale slunce nakonec vyšlo a my se najedli a kupodivu i chutně.

Trochu jsem se ztrapnil, když jsem nevěděl jak na obrazovku. Člověk je zvyklí na dotykovou, třeba ze Student Agency, ale tady jste mohli ťukat jak jste chtěli a nic, takže jsem se musel nechat poddat. Ovladač byl schovaný v opěradle sedačky. To mě opravdu nenapadlo, tak pro příště budeme chytřejší. A tak jsme se aspoň zabavili koukáním na filmy.

V Doha jsme přistáli na čas. Prošli jsme při transferu další kontrolou a zjistili, že letiště je od Míšiny poslední návštěvy předělané. Mají tu jedno patro s obchody a v přízemí je park a jídlo. Atmosféra je tu moc příjemná. A zaměstnanců tu mají opravdu hodně. Co mě ale zaráží je cena jídla. Croissant za 16 zdejších peněz, což je v přepočtu něco přes stovku. Takže tady si asi nic nekoupíme. Fungování duty free obchodů budu potřebovat taky vysvětlit. Je to extrémně drahé a nevidím tam žádnou přidanou hodnotu.

Trochu mě zklamalo, že zdejší zásuvky na USB nabíjení nefungují a do normální zásuvky zas nemám koncovku, naštěstí máme powerbanky. Míše musím dělat hot spot, protože mě se povedlo připojit na wifi, ale jí ne. A opravdu netušíme proč.

Z Itálie nám přišla špatná zpráva. Zapomněl jsem tam filtrační láhev. Bude potřeba sice až na Novém Zélandu, ale je to citelná ztráta. Tak uvidíme, jestli se k nám dokáže dostat. Věrka by měla jet na Vánoce do Čech a naše Klárka pak zase jede za náma na Zéland. Ale bude to zbytečná kovbojka.

V Doha trávíme čas na letišti. Máme tu tři hodiny. Je to málo na návštěvu města a zase docela dlouho, abychom se z toho cítili unaveni. Hrozně se to vleče. Jít na záchod je pro mě zážitek. Toaleta je komplet mokrá, někdo přede mnou použil sprchu. Nedokážu si představit jak musel být mokrý, když odtud odcházel. Moc se mi tam nechtělo, ale vše vyřešil pohotový zaměstnanec asi je na to zvyklí. A toaletu mě vyleštil tak, že jsem se bál abych z ní nesklouzl. Samozřejmě mě pak u umyvadla pouštěl i vodu a podával ubrousky. Divím se, že mi nepřišel utřít i zadek.

Nakonec se ale dočkáme a nastoupíme do dalšího letadla. Pomalu a jistě se vzneseme do vzduchu. Tentokrát už jsme mazáci a tak víme jak si pustit film. Ve výbavě jsme tentokrát dostali i masku na oči a špunty do uší. A nezapomněli ani na kartáček se zubní pastou a ponožky!

S jídlem je to zajímavé, sice vědí, že tu máme jedno vegan a jedno vege jídlo, ale klidně nám naservírují malý snack, který obsahuje mléko. K večeři pak dostávám nudle s omáčkou a tofu a pro Míšu nemají to co si objednala, ale dostává rýži s tofu a omáčkou. Člověk by řekl, že to budou mít trochu lépe připravené.

Popravdě nevím kdy ukončit den. Jak letíme, tak čas nám běží rychleji. Hodiny se nám neustále přetáčejí vpřed. Přistáváme v šest hodin ráno, ale vlastně je to teprve půlnoc. Míše se podařilo chvíli spát, mě bohužel ne. Přistáváme s nádherným východem slunce. Naše cesta nebo spíš dovolená, začíná.

• pěšky  jsme ušli 3000 kilometrů (včetně běhání po lesích a hledání místa na spaní), zmapovaných máme 2862 km za 129 dní.
• celkově jsme urazili: 4220 kilometrů (1220 km stop, vlak a bus).
• celkové převýšení: 93 035,1 metrů.
• 9 týdnů jsme strávili pouze na horách – Alpy, Dolomity a Sierra Nevada.
• flákali jsme se a odpočívali  15 dní.
• prošli jsme 6 zemí: Čechy, Rakousko, Německo, Itálie, Francie a Španělsko.
• využili jsme 12 propanbutanových bomb na vaření (2 nám zabavili španělské dráhy).
• prošlapali už tři páry bot (2 ks já, 1 ks Milan)
• zhubli cca 15 kilo každý.
• stali se závislí na čokoládě.
• nejvyšší bod: 3205 m.n.m pod Valetou ( Sierra Nevada).
• nejnižší teplota:  – 20°C (Sierra Nevada), nejvyšší teplota: 37°C Jižní Čechy.
• nejhorší úsek cesty: Orlík – Zvíkov (strašný, už nikdy!).Nejkrásnější úsek cesty: celá kromě nejhoršího úseku 🙂
• už teď se nám stýská 🙂

Hotel se svými 88 patry je nejvyšší v Bangkoku