Den sto padesátý pátý – první krůčky v Asii

Letiště Suvarnabhumi(Bangkok) do Baiyoke sky hotel(Bangkok)
Procházka z Baiyoke sky hotel(Bangkok) do Baiyoke sky hotel(Bangkok)
8,6km 123/141m (nahoru/dolu)

A tak jsme tu. Na letišti kousek od Bangkoku. Naše kroky vedou prvně přes kontrolní stanoviště. Všude se tu píše, že máme mít vyplněný formulář, ale my žádný nemáme a na internetu se říká, že už nemusíme. Ale jsme tak unaveni, že si s tím nelámeme hlavu. Když tak nás pošlou jej vyplnit a my máme času dost. Nakonec nic nechtějí a my si to pelášíme pro baťůžky. Dorazili ? A budou v pořádku ?

 

 

První přijel Míšin báglík, byl úplně v pořádku. Ale můj nikde. A stále nic. Člověk má u toho čekání takový blbý pocit, ale nakonec i ten můj dorazí a je také bez poskvrny. Uff, první část za námi. Jsme tu my i naše bágly. Peníze vybíráme z bankomatu, i přes to, že se platí za výběr, tak z naší Revolutky to vychází lépe, než směna ve směnárně. Obejdeme všechny telefonní operátory, ceny a nabídka je všude více méně stejná a každý hlásá, že je nejlepší. Tarif vybíráme podle délky našeho pobytu. Mohli bychom to koupit na dvakrát. První na třicet a druhý na osm a tím pár korun ušetřit, ale nakonec se shodneme, že na to jsme líní a kupujeme rovnou na devadesát dní devadesát giga. Vyhrála společnost DTAC se svojí tourist sim. Né že bychom potřebovali tolik dat, ale méně dat nabízí jen na méně dní a žádný podpultovní nabídky jsme nedosáhli. Na třicet sedm dní by se nám hodilo tak patnáct giga.

 

Máme sebe, máme bágly, máme peníze a máme simku. Teď hotel. Je to čtyř hvězda. Tak by nám tam mohli uschovat aspoň bágly, pokud nás rovnou neubytují. Takže hurá na metro. Vypadá to jednoduše, náš hotel je na lince jedoucí z letiště. Máme ale jen tisícovky, takže nákup lístku, respektive žetonu, provádíme u lidských zdrojů. Je to trochu složitější, po Thajsku ještě neumíme, takže jméno zastávky nejenom vyslovujeme, ale ukazujeme i na obrázku v telefonu. Přiložením žetonu k turniketu se nám otevírají vrátka a my postupujeme dál. Přijíždí souprava a my se v poklidu nalodíme a usadíme. Na letišti je v podstatě souprava prázdná, ale jak jedeme vstříc městu, tak se dost zahustí a lidi se začínají mačkat. Všichni místní mají roušky, jen cizinci ne. Není to tu povinné, ale doporučené. Začínáme přemýšlet jak se prodereme na naší stanici ven, kór s báglama. Na předposlední zastávce ale všichni vystupují. Někteří dost váhavě. K nám se přitočí pán a říká, že je to konečná! Ty vole, ale my potřebujeme ještě jednu stanici!

 

Vystupujeme z metra a jdeme z davem. Ten se pak ale rozdělí. U turniketů se ale zastavujeme, nene ven ještě nechceme, né dokud nezjistíme, jak se ještě tu jednu zastávku popovézt. Ještě že je tu tolik všudypřítomného personálu. Angličtina nic moc, ale jméno zastávky stačí, aby si vás pak už nasměrovali do fronty. Jakmile se rozjedou eskalátory, dostáváme se na další nástupiště, kde si nás řadí pěkně do zástupů, ale nechávají tu dost prostoru pro lidi, co budou vystupovat. Metro přijíždí. My se nijak dovnitř nehrneme, ať jsme blízko dveří. Škoda, že se na další zastávce otevírají ty protilehlé, ale naštěstí dost lidí vystupuje, takže se dostáváme ven.

 

Jsme na správné zastávce, Ratchaprarok. Tady se dozvídáme, důvod přestupu. Provádí rekonstrukci. Do hotelu je to kousek. Pro mě je to vše úplně nové a nestačím zírat. První dojem? Hodně lidí, hodně aut, hodně špíny, přesně jak jsem si to představoval. Procházíme ulicemi a koukáme po stáncích, ale jediné co chceme je, ubytovat se. Nacházíme hotel Baiyoke. Vlezeme dovnitř a najdeme i recepci. Je chvíli po deváté, ubytovávají od dvou. Tak uvidíme co nám na náš brzký příchod řeknou. Mno a řekli nám, že jsme ve špatném hotelu. Paní nám ale ukázala náš hotel z okna. Uff takového štěstí. Je to jen sto metrů od sebe.

 

Teď už jsme ve správném hotelu. Lobby a recepce je v osmnáctém patře. Všichni jsou tu usměvavý a pořád vám ukazují cestu. Ubytovat nás můžou hned, ale prý v menším pokoji a nebo pak skutečně až od dvou. Nevíme co to znamená menší, tak radši počkáme do druhé hodiny. Zatím s námi udělali pre check-in a řekli, kde nechat báglíky. A co teď ? Ještě máme pár hodin, tak vyrážíme na průzkum okolí. Našli jsme tu Sa Pathum palace s parkem, to by mohlo být hezké.

 

Cesta tam vede vlastně pořád podél silnice, což tady vedou takto všechny cesty. Tady jsou vlastně jen baráky a silnice. Park je obehnán vysokou zdí a všechny vchody co jsme našli byli zavřené. Nevadí, skákneme aspoň do obchoďáku na jídlo. U toho koukneme i do obchodu a zjišťujeme, že je to tu dosti drahé, no jo, velký nový nákupní středisko. A jídlo žádné vegetariánské nemůžeme najít. Kde jsou všechny ty tofu a tempeh jídla ? Jsem si naivně myslel, že je tady hodně vegetariánů, ale tady je všude jen maso a zase maso. Nakonec nacházíme bezmasé buríto za 130 bátů. Je to docela dost, cirka 80 korun. A když nám přinesou mimi burýto, tak se ukazuje, že je to kurňa drahý. Ale hlad je hlad.

 

Našli jsme si další park, Lumphini o kterém jsme si i přečetli, že je to nejhezčí park v Bangkoku, tak uvidíme. Cestou ještě potkáváme komplex university, to nám trochu zvedne naší unavenou náladu, protože je to konečně nějaká pěkná věc v Bangkoku. Před univerzitou je i pár stánků s jídlem pro studenty, ale jen jedno jídlo, které vypadalo, že je bez masa. Paní neumí anglicky, ale pán za mnou ano, takže se domluvíme, že to není bez masa, jsou v tom nějaké mořské sušené potvory, ale prodali mi nějaký zabalený balíček, že to je bez masa.

 

Pánovi moc poděkuji, bylo to od něj moc milé a jdeme prozkoumat, co že jsme to vyhráli. A jsou to nudle s nějakou zeleninou a musím uznat, že nic hnusnějšího jsem nikdy nejedl a ani ve dvou jsme tu malou porcičku a i přesto, že máme hlad, nedojedli. To se prostě nedalo.

 

Pokračujeme dál a když jdeme kolem nemocnice zahlédneme veganskou restauraci. No, já hlad mám, Míša prý ne, ale i tak se odvážíme dovnitř. Nevypadá to lacině, ale nakonec je to jak u nás, možná trochu lacinější. Dávám si nějakou zeleninu s tofu a rýží, taky si dáváme nějaký divno pití. Jídlo je opravdu excelentní, o pití se to až tak říct nedá. Takže hlad už je zahnán a park kousek.

 

 Park ke docela hezký, v podstatě taková Stromovka, jen jezírka trochu větší a dají se zde půjčit šlapadla. Ve vodě plavou želvy a po souši pobíhají ještěři. U jednoho rybníčka se na chvíli natáhneme a kdyby po nás veverka nezačala házet věci ze stromu a nakonec se na mě nevykadila, asi bychom tam spali dlouho. Ale asi nám chtěla dát vědět, že už je čas vrátit se na hotel. Cesta pěšky byla dlouhá a nebyla moc hezká. Tady moc pěšky cestovat asi nebudeme. Navíc je děsné vedro – kolem 32°C..uff

 

 Na hotelu jsme si vyzvedli bágly a na recepci nám řekli kdy a kde je snídaně, dali nám papírek, opravňující dát si welcome drink a nakonec i kartičky od pokoje. Pak už jsme si museli poradit sami. Žádný portýr, který by nám odnesl zavazadla a doprovodil do pokoje. Ale nebylo to tak těžké. Jen výtah je na kartičku a moc to nefunguje, ale jinak dobrý. Pokoj je obrovský a kromě velkého pokoje a velké koupelny, tu je i šatna. Maj tu i varnou konvici, tak v nejhorším budeme vařit jako v Evropě, jen asi místo kus kusu budou nudle. A taky je tu výhled na město, ale není vidět žádná zeleň a žádné hory.

 

 Pořádně jsme se osprchovali a těšili se do postele, ale znáte ten stav, kdy jste přetažení. Sice vám to nemyslí a jste hrozně unavení, ale prostě spát nejde. Je to dost na prd. Kór když jste 30hodin na nohách. Tak jsme si aspoň nastudovali kam půjdeme zítra na procházku. Zjistili jsme, že je tu celkem velké metro, ale linky provozují tři společnosti a navzájem si neuznávají jízdenky, takže to ještě bude sranda cestování. Tuk tukem prý jezdit nemáme, je to extrémně drahé, lepší je taxi, ale musí se dát pozor na zapnutý tachometr. Jen se musí počítat se zácpou, která je všudy přítomná.

 

Míše se nakonec povedlo usnout a mě až k ránu.