Den sto padesátý šestý – zrádný Bangkok

Bangkok – Wat Traimit, Kuan Yim Schrine, Chine town, Wat Kaoe Chaem Fa, IFC

 

O spánku jako takovém se moc mluvit nedá. Navíc jsem dostal obrovskou křeč do obou lýtek, až tak že bylo těžký dojít si v noci na záchod. Do snídaně se to trochu dalo do pořádku, tak snad to rozchodím. Na snídani musíme sjet ze 40. patra, kde bydlíme, do 18tého, kde je recepce a přestup na výtah co jezdí do 77patra. Od tama musíme jedno patro po schodech a tam jsou pulty s jídlem. Není to klasický snídaňový pultík, ale je to dokola celého patra a u nás bychom nabízené jídlo, až na malou výjimku, jedli spíše na oběd či večeři než-li ke snídani. Mají tu rýži, brambory, spousta masa, nudle, polévky, vajíčka, curry, ale nezapomněli ani na ovocný a salátový bar. Jsme hladoví, takže si pořádně nandáme od placek roti, pečivovitých bulek, brambor, rýže, vajíček no prostě vše co bylo bez masa. Porce jak pro slona a pak jsme si šli ještě přidat. Nemohl samozřejmě chybět obrovský talíř ovoce všeho druhu. A taky tu mají různé koláčky, sladké placky, takové divné donuty a lívance. Taky jsem si říkal, že to chce i něco zdravého, tak jsem si dal i misku kukuřičných lupínků a nakonec jsme to završili dalším talířem ovoce. Celé jsme to zapíjeli hromadou juice a thajským slazeným čajem. No prostě jsme se přežrali, ale tentokrát opravdu moc. Nakonec nám z toho nebylo ani dobře a měli jsme co dělat, abychom se dostali zpátky na pokoj, do postele.

 

Tuhle horu jídla jsme museli pořádně rozdýchat. Dá se říci, že každý pohyb bolel. Tohle už neuděláme. Musíme se příště mírnit. Myslím si, že tak čtvrtina jídla je normální porce, polovina tak akorát pro nás, tři čtvrtiny, kdy se najíme k prasknutí a celé co jsme snědli je už opravdu nezdravá zhovadilost. Příště se fakt polepšíme. Ale bylo to fakt dobré, moc moc dobré.

 

Z pokoje jsme schopni se vykutálet až po dvanácté. Stavujeme se v místním 7/11, což je obchod se vším možným. Takový malý thajský větnamec. Ale nabídka nic moc. Hlad nemáme, takže si kupujeme jen velký čaj ať máme co pít. Venku je slunečno a 32stupňů. Jelikož si Míša zapomněla mobil, tak se pro něj vracíme. Cesta výtahem nám pořád nedělá moc dobře. Ono ani za normálních okolností to není úplně ok, ale teď s narvaným žaludkem, je to o dost horší, ale zas už je to lepší, než když jsme jeli ze snídaně, to jsem si fakt myslel, že vrhnu.

 

A teď už opravdu vyrážíme do města. Jedeme metrem, prvně fialovým, který vlastní jedna společnost a pak modrým, který zase vlastní někdo jiný aspoň si procvičíme nákup jízdenek. Vystupujeme na Hua Lamphong, kde je i vlakové nádraží a od tama směřujeme do chrámu Wat Traimit. Přes silnici na červenou nás převádí nějaká Thajka. Vždycky se rozhlédne, pak se na nás podívá a říká “ follow me“. Tak abychom neurazili, následujeme ji. Je pravda, že my bychom přešli až na zelenou. Loučíme se s ní zuřivým máváním.

 

Wat Traimit je placený chrám, můžete si vybrat, jestli chcete jen na budhu do třetího patra nebo i do muzea ve druhém. V přízemí pak mají modlitebnu. Do té jsme se pokusili neúspěšně podívat, ale bohužel nás od tama vyloženě vyhnali. Zaplatili jsme si jen třetí patro, ať víme jaký je highlight a podle toho se rozhodneme jak s muzeem. Za zvuků zvonců vystupujeme nahoru. Před vstupem do chrámu se musíme zout, sundat čepice a Míša nasadit sarong. Buddha je zlatý, jako né ze sádry a pozlacený, ale je opravdu ze zlata jehož cena se odhaduje na 250 miliónů dolarů. A dá se rozložit na devět dílů, tak jsem si říkal, že by se třeba jeden dílek do batůžku vešel. Z vrchu pak už koukáme na Chine Town.

 

 

Přes silnici začíná Chine Town a hned tu mají svatyni Čínské bohyně milosrdenství Kuan Yim. Je to zdarma a je to tu moc hezké. A pak už se vydáváme bloudit uličkama Chine Townu. Velmi nás zaujali něco jako garáže, které byly plné harampádí a náhradních dílů. Tady to vypadá, že pokud se něco někomu rozbije, to se tu opraví a nebo rozloží na náhradní díly. Ti a tam navštívíme nějaký chrám či svatyni. Jedna je pak u parkoviště, ale je zavřeno. Potkáváme tu ale milého pána, co se nás hned ptá, co tu děláme a kam jdeme. Taky nám pokládá otázky typu, jestli víme kolik ke v Bangkoku chrámů.

 

 

Chtěli jsme jít víc do Chine townu, ale prý tam chrámy otevírají až v pět, ale poradil nám tam i kde se vegetariánsky najíst. Taky nám řekl, že máme používat státní tuk tuky a né soukromé. Státní prý stojí 40 bátů za hodinu. Rovnou nám i doporučil otevřený chrám a že se máme pak zastavit i v IFC, obchoďáku, kde nakupují místní, žeje to tam nejlepší. A aby nám dokázal, že nelže, tak nám jeden tuk tuk zastavil a rovnou sním domluvil, že jej máme na hodinu za čtyřicet bátů. Jsme z toho úplně nadšení. Pak už se musel vrátit k práci hlídače parkoviště.

 

Jsme z toho úplně unešení. A vezeme si pěkně zadky na chrámu. Řidič s námi vůbec nemluví. A tuk tuk pěkně kodrcá. Doveze nás až dovnitř chrámu Wat Kaoe Chaem Fa. Musíme uznat, že opravdu hezké. A buddha je tu fakt veliký a ležící. Uvnitř potkáváme dalšího člověka, co si s náma pěkně povídá. Tentokrát chtěl vědět co tu děláme a jak jsme se sem dostali, takže jsme mu všecko vyklopili. Moc ho to zaujalo. Pak už jsme se ale rozloučili, čas běží. Takže jsme se ještě trochu pokochali a vyrazili směr IFC.

 

IFC není obchoďák. Je to International Fashion Centre, zkrátka velký krejčovství. Hned se nás ujímá prodavač, usazuje nás, dává nám katalog, jeden pro pány s oblekama a jeden pro dámy s šatičkama. Už když jsme sem, do Bangkoku jeli, jsme si říkali, že bych si tu mohl nechat ušít šaty na míru. Však to má být levné, ale nemáme to jak odvézt. Leo, prodavač, nám sdělil, že do Čr se dá oblek poslat za 1500 bátů. Tak to by asi šlo. No a když se dozvěděl, že Míša nic nechce, ale já zvažuji oblek, tak se do nás pustil. Výběr látky, cena 13500 bátů za oblek, tedy sako a kalhoty. K tomu zdarma tři košile a přidá i kravatu. A pořád mlel a mlel a masíroval nás tak dlouho, až jsme souhlasili. Sice jsme dost váhali a chtěli i odejít, že si to rozmyslíme. Popravdě jsme na toto ještě nebyli připraveni. Navíc jsme neměli peníze na zálohu. Chtěl nás poslat tágem do hotelu, že zaplatíme tam. Ale to jsme zamítli, vždyť chceme ještě něco vidět. Nakonec jsem si nechal vzít míry a zaplatili jsme zálohu místo pěti tisíc jen jeden tisíc. Za dva dny máme přijít na zkoušku. Vybrali jsme pak střih a materiál. Trvalo to trochu déle. Takže asi budeme muset platit víc za tuk tuk. Řidič na nás znuděně čekal. Odvezl nás pak zpět do Chine townu do ulice Yaowarat. Peníze, 40 bátů jsem mu v podstatě vnutil. Nějak nečekal, že bych mu platil a pak nás opustil.

 

Hned první stánek je Pa Tong Go Savoey. Pyšní se tu Mišelinským označením roku 2017 a 2018. To tak! Podle internetu to tak ale vypadá, že je to pravda. Hlad máme, tak než něco najdeme, tak si jich pár dáme. Za 4 kousky chtějí 50 bátů. No co vám budu říkat. Jednak jsme měli asi štěstí páč zrovna otevřeli. Po nás se tam udělala docela dlouhá fronta a byly fakt výborný. U nás na hotelu něco takového dělají taky, ale to se vůbec nedá srovnat.

 

 A pak jdeme směrem, který nám doporučil ten hodný pán na parkovišti. Škoda, že jsme se nezeptali na přesný místo. Bloudíme tak Chine townem a hledáme něco bez masa. Nikde nic. Všude jen maso a zase maso. Konečně najdeme obchoďák, ve kterém by mohla být Indická restaurace. Tam by vege mít měli. To jsme to dopracovali, jet do Thajska za Indickým jídlem. Ještě se chceme stavit na záchod. V prvním patře se zrovna uklízí, tak musíme o patra víš. Eskalátory nejedou a vcelku to vypadá dost zavřeně. Ale pár krámků v prvním otevřeno bylo. Potkáme i ostrahu a nic neříká, tak to snad bude ok. Záchod tu je, takže pěkně vyčůraní si to štrádujeme do čtvrtého patra. A tam nás jiný sekuriťák vyhodí. Je zavřeno. Hezky nás dovede k výtahu a pápá.

 

Chvíli nevíme co dělat. Až si vzpomeneme na Veganskou restauraci u nemocnice. Není to daleko, takže zkusíme chytit tuk tuk, ten státní, jsme tam hned. Jenže jak poznat státní tuk tuk ? Když nám někdo zastaví, tak chce za tři kilometry dvě stovky, když říkám, že jsme přijeli za čtyřicet, tak se nám vysmějou a pobaveně odjíždí. Můj mozek to nepobírá. Chtěli jsme zkusit taxíka, ale už je tma a příliš velký provoz. Prdíme na to, jedeme metrem a zbytek dojdeme. A vypadá to, že je otevříno. I cedulka open tu je. Ale když vejdeme, tak je tu jen paní a celá vyděšená nám říká že je zavřeno. Snažíme se tedy z ní dostat v kolik zavírají, ať to příště víme, podle Googlu mají mít ještě hodinu otevříno. Usneseme se s ní, že mají jen do šesti.

 

Znaveni jdeme znovu na metro. Tentokrát jedeme zeleným a pak jednu zastávku k nám dojdeme. Jednak abychom nemuseli přestupovat a jednak zkoušíme najít něco k jídlu. Dojdeme v podstatě až k nám, kde na rohu nacházíme první zmínku o vege jídle. Pathai s tofu a jenom za 80bátů. Pro jistotu říkáme že jsme vegetariáni a objednáváme. Prvně přinesou jeden a pak dlouho nic, ale nakonec přinesli i druhý. Že by to byla megahitparáda se říci nedá, ale aspoň něco. Hlavně nám to dává najevo, že tu hlady neumřeme. Dojíme a vracíme se na hotel. Jsme zas úplně hotoví.

 

Na pokoji si do ešáku uvaříme čaj. Umejeme se a koukáme jak se zítra dostaneme do Ayutthaye. To je moc hezké místo, ale spojení jsou tam opravdu příšerná. Buď brzo ráno, kolem sedmé, což nemáme šanci stihnout a nebo pak až kolem páté. A nebo tam jede nějaký minibus, ale vůbec netušíme jak se tam dostat. Nevadí, prostě zítra vyrazíme a uvidíme. A pak se začneme bavit o svatbě, o místě kde by to mohlo být. Je to dost zoufalé. Taky začneme pátrat po cenách obleků a číst recenze o IFC. Jsou jak kladné, tak záporné. Nejvíc lidem vadí, jak se dostali do krámu. Potkali milého pána nebo paní, přátelsky so povídali, když zjistili kam jdou, tak řekli, že je to zavřené a poslali je jinam a pak do IFC. Kde je dost nutí utratit peníze. Sakra, takže my jsme se chytli a sežrali návnadu i s navijákem a i prutem. Takže Thajci zas tak milí nejsou a klidně vám lžou do očí, ach jo. O ceně jsme se dozvěděli, že někdo za tu cenu má i dva obleky, ale dost záleží na kvalitě materiálu. Nakonec píšu Petru Veselému, který má hezký článek na webu o nákupu obleku v Thajsku. Třeba mě poradí.

 

Spát nakonec jdeme až ve čtyři hodiny ráno. Prostě se nám zase nechce spát. Jsme přetažení a posun času tomu moc nepomáhá.