Den dvoustý sedmdesátý druhý – návštěva u mistra Hunderwassera

 

Autem 264,8km z Omana Clifftop campground do Tutukaka Holiday Park

 

Ráno se probouzím před svítáním. Chvíli se převaluji, ale už to dál nepůjde. Míša ale krásně spí, tak se potichu vykradu a jdu se projít. Všude je děsný mokro, tak jsem smáčený po prvních deseti metrech. Východ slunce je bohužel za kopcem, ale i tak si tu krásně hraje s mraky nad mořem. Nakonec dojdu oklikou až k památníku Four Winds. Který se tyčí nad hřišti a jsou tu pohřbené pozůstatky těch, kteří byli nalezeni při budování hřišť. Duchové mě ztrestali za zkrácení cesty vyšlapanou cestičkou křovím. Nevšiml jsem si větývky a skončil jsem s poškrábanou nohou a roztrženýma kalhotama na koleni. A pak jsem uviděl východ slunce. Na chvíli mě to zaskočilo, neb jsem si myslel že mi vychází slunce v zádech a najednou je přede mnou, ale vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Byl to odraz v okně jednoho baráčku. Oddychl jsem si, že ještě nejsem tak blbej. Kemp se hemží modrejma slepicema. Když si vzpomenu to nadšení, když jsme viděli první u jezera Matheson s tím, jak se teď rozkejhá celé hejno ve dvě ráno, příjde mi to úsměvné.

 

 

Po snídani vyrážíme na cestu. Projedeme Aucklandem bez větších zádrhelů a jedeme směr Whangarei. Do cesty nám vstupuje mýtná brána. Mají tu krásně značené, kdy se má sjet. Bohužel jsme si to moc nenastudovali a jen vím, že objížďka je doporučovaná, když máte víc času. Je to prý hezký. A delší jen o deset minut. Správně jsme sjeli z dálnice, ale špatně uhli na objízdnou trasu a tak to objíždíme trochu víc než jsme měli, ale časový rozdíl není ani tak moc velký. Ono se tu stejně všude jede sto. A nové auto s tím má docela problém. Nebo možná já s tím jak u toho řve. Zlatý Avensis, ale na druhou stranu zas ďábelsky brzdí, takže si vždy málem vyrazím zuby. Postěžoval jsem si, že tu nejsou žádné stánky s ovocem, a tak se tu jeden objeví. Prodávají Feojas, takové malé, zelené cosi. A mají to jen za příspěvek. Tak si vezmeme čtyři různé velikosti, ať to zkusíme a něco málo přispějeme.

 

Ve Whangarei se stavujeme na iSite a než Míša příjde ze záchoda, tak už mám rozjednané potápění. Není zrovna moc na výběr. Prý tam operuje jen jedna společnost. Je to drahé opravdu hodně, ale všichni říkají, že to za to stojí. Přemýšlíme i nad šnorchlováním pro Míšu, ale nemá být zas žádný extra počasí, tak nakonec půjdu jen já. Paní vše objedná, včetně vege oběda, zaplatíme s posledních peněz na účtě. Dostaneme tipy i kde spát, a to jak zadara ve stanu, tak i placeně a taky nějaké mapy s tím co by mohla přes den podniknout Míša. Opravdu krásný servis.

 

Přejedeme do Pak’nSave. Jednoho z mála otevřeného o velikonoční neděli. Už jsme měli strach, že umřeme hlady. A hned a proti máme budovu Hundertwasser centra. A mají tu i výstavu s prohlídkou. A jelikož se schyluje k dešti, tak se jdeme podívat. Popravdě jsme vůbec nevěděli, že žil a dožil na Novém Zélandu. Měli jsme jej spjatého hlavně s Vídní. Je to umělec a architekt. A jeho budovi jsou prostě jiné. Veselé, nerovné, nestejné, oku lahodící. Jen u těch podlah člověk musí dávat bacha, aby si nerozbil hubu. Máme na to jen hodinu, ale je to dostačující i se shlédnutím krátkého filmu o jeho myšlenkách. Jedna ze zajímavostí je, že se dřív jmenoval Stowasserman.

 

Když opouštíme Whangarei narazíme na cedulku s nápisem vodopád. Neleníme a jdeme se podívat. Je tu poměrně dost lidí, hlavně skupinka dospěláků s děckama, které se pořád ze srandy rvou a křičí. Zážitek, ale to k dětství patří. Samotný vodopád je moc hezký. Oproti jiným, které jsme viděli je dost široký, jen by to chtělo trochu přidat na průtoku. Sejdeme i k němu dolů a uděláme si takový malý okruh. Aspoň jsme se protáhli na čerstvém vzduchu.

 

Zastavili jsme se v TuTukaka, ať vím jak to tam vypadá. Zítra tam mám být na osmou. Je to takový malý přístav se spoustou místa k parkování a dive centrum je jasně označeno velkou žlutou vzduchovou potápěčskou lahví. A pak se jedeme kouknout na dvě fríčka. Vždy je to vcelku velké parkoviště, ale kempovat je dovoleno jen v malém růžku, který je přecpaný. A samozřejmě dost lidí stojí i tam kde se nemá. Vyhodnotíme to tak, že se nechceme tísnit na pár metrech čtverečních a jedeme přímo do Tutukaka do placeného holiday parku. Paní je tam sice milá, ale potápěče tu nemají nejvíc v lásce. Doufal jsem, že tu budeme moci nechat auto a Míša se bude moci vyspat, ale ne. Striktně v deset ráno pryč nebo zaplatit. Připlácet nebudeme a holt Míša do desíti odjede. Konečně zažije svoji první jízdu.

 

 

Když dojedeme na místo, tak začalo pršet. Dáme tomu chvilku a v mezírce postavíme stan. Dáme teplou sprchu a v kuchyňce uvaříme večeři. Během toho se přežene několik krátkých, ale krutých slejváků. Jeden mě i zastihne při cestě do stanu. Moc príma věc. A taky začalo foukat. Ale jsme unaveni, tak zbytek katastrofy zaspíme. Je otázkou, jestli se bude vůbec zítra potápět.