Den dvoustý čtvrtý – kiwi jako živý!

a pak, že neuvidíme kiwiho 🙂

U jezera Pukaki zastavujeme u infocentra jen, abychom se tu ve stínu naobědvali a pak už dojíždíme do vesničky Mount Cook. Tady je také infocentrum a chtěli bychom se od nich dozvědět něco o okolí, výletech, počasí, doporučení, náročnosti. Holky se vrhnou do prohrabávání letáků a studování místních tras na nástěnce. Bohužel se má začít počasí kazit. Hlavně na horách. Já jsem celkem unavený z jízdy. Ještě jsem se nedostal do komfortu jako v Čechách, ale levou krajnici jsem dnes zatím nepřejel ani jednou. Po dvaceti minutách, kdy chodí kolem pracovníků v infocentru jako kolem horké kaše už to nevydržím. Zeptám se co by holky chtěli jít a jdu se ptát. Čekal jsem, že aspoň tady se holky připojí aspoň jako morální podpora a nic. Na infu se zrovna vystřídal pán za paní a s tou je to fakt těžký. Více méně se jen dozvím, že trek na Mueller hut je nebezpečný a se špatným počasím se tam lehce ztratíme, uklouzneme a takový kecy. Nedávám se a paní začne být trochu konstruktivnější a vysvětlí mi, že první půlka treku je po schodech a je jednoduchá a druhá už je po šutrech a suťovisku. Asi stokrát mi ukáže počasí. Shodneme se, že zítra to není taková tragédie jak to líčila, ale další den už opravdu hezky nevypadá. O druhém delším treku mě nic říct nechce. Pořád se vrací k počasí, tak jí popřeji hezký den a ukončuji tenhle teror. Kiwáci jsou v tomhle opravdu strašní. Na první pohled hrozně milí, ale prostě se nic nedozvíte. A v podstatě vás dost odrazují.