Den dvoustý čtyřicátý – zelené jezero

 

Z Clark Hut – A frame do Monowai campsite

Autem 28,2km z Borland Bivouac do Monowai campsite

https://mapy.cz/s/gonusekomo

Pěšky z Clark Hut – A frame do Borland Bivouac přes Green lake
13,4km 809/466m (nahoru/dolu)

https://mapy.cz/s/gokejogafa

Přes noc docela hodně pršelo. Nechci říci vydatně, to vypadá ještě trochu jinak. Probudilo mě kapání vody na hlavu. Vcelku nepříjemný zážitek. Ale nevím co bych s tím mohl udělat. Nevím odkud teče, jen vím, že to stéká po síťce až na moji hlavu. Jediné co jsem byl schopný vymyslet je, se posunout. Pršet přestalo až v šest. Jsem zvědavý na cestu zpět. Hlavně na cestu vysokou, mokrou trávou a jestli se zvedla hladina potůčků. Ale to si myslím že né a jestli, tak minimálně. Ráno pak vstáváme za zpěvu ptáků. Je to krásně uklidňující. Ležíme ve stanu a užíváme si tu krásu. Nic ale netrvá věčně. Vstáváme, snídáme, balíme a vyrážíme na cestu.

 

První čast lesem je ještě horší než si ji pamatuju. Na druhou stranu to ale není nudná fádní cesta lesem. Kolem se pořád motají ptáčci a zvědavě po nás pokukují. Sem tam přeskočíme potok a jde to lépe než cestou tam. A pak se dostaneme na louku. Potok je tu trochu větší, tak zkusím splavit kus břízy, ale moc to nepomohlo a nakonec uplave. Ale stejně přeskočíme suchou nohou, jen jsme se museli trochu víc posnažit. Dáme si pauzu a vyhlížíme nějakou značku nebo náznak cesty. Marně. Tak snad to na druhou stranu louky zase trefíme. Už skoro vyrážíme, když nás osvítí slunce. Nakonec bude moc krásně. Takže využijeme potoka a vypereme si fusekle a spoďáry.

 

Cesta loukou byla brnkačka, až nás to překvapilo. Končí to opět potokem, ale širším než ten před tím. Najdeme nejužší místo, za to nejhlubší, přehodím batohy a hůlky na druhou stranu a pak to s rozeběhem přeskočím. Míšin skok si natáčím. Brble u toho něco o tom, že bych měl být připraven ji pomoci, ale tady to buď dá nebo nedá. Tak ať z toho má aspoň památku. A pak přeskočí a dělá jako, že to byla brnkačka. A že bychom si měli dát oběd. No tak dáváme další pauzičku. Hezky se u toho sluníme a užíváme si, že tady nejsou sandflies.

 

 

A pak nás zase čeká les. Vůbec si nepamatuju, že bychom tudy šli. Tak hrozný to přece nebylo. Jednou se dokonce ztratím, když obcházíme velký spadlý stromy. Nakonec podle mapy cestu zase najdeme. V podstatě jsme si ani nezašli jen jsme prostě šli jinudy. Poslední potok a podle nás na překonávání nejhorší, protože kdyby se to nepovedlo, tak by to nemuselo dopadnou moc dobře. Voda jede dost prudce, je tu hloubka a kameny. Ale přejdeme to bravůrně a ani se nenadějeme jsme u rozcestí. Jsou dvě hodiny odpoledne. K autu je to hodina a půl, ke Green hut taky hodina a půl. Chvíli přemýšlíme jestli jít k autu, vzít zásoby a pak na Green hut nebo jít rovnou a jen k jezeru, vykoupat se a zpátky k autu. Dva malý ptáčci nás v tom přišli povzbudit. Nakonec jsme se rozhodli jít se vykoupat a pak k autu.

 

 

Cestička vedla chvilku rovně a je fakt krásně udržovaná a pak se nám trochu naklonila. Trochu víc. Kdo by řekl, že bude jezero na kopci? Ale cesta je pořád v podstatě luxusní, takže jsme za čtyřicet minut u jezera a fakt je krásně zelené. A taky je tu něco jako pláž a sluníčko. Trochu to občas kazí větřík, ale prostě je to ráj. Jdeme se vykoupat. Vlez do jezera je takový zvláštní. Máte asi dvacet centimetrů, kdy je vám voda po kotníky a pak to se skonem osmdesáti stupňů bere dolů, takže stačí krok a jste ve vodě tak, že nestačíte. Skočím tam první i když pravda, chvíli mi to trvá. Míša si to zatím rozmyslela a že nejde. Nakonec jsem jí ale přesvědčil. Voda je studená, ale né ledová. Ale dlouho nevydržíme. Ale aspoň jsme krásně umytí. Chvilku se opalujeme, ale pak už je čas vyrazit. Ale byla to hezky strávená hodinka.

 

 

Zpátky to tak moc nahoru není, takže cesta ubíhá rychle. Za půl hoďky jsme u rozcestníku. Takhle nějak jsme si představovali i cestu k Monowai hut. No a pak k autu. Lesem, loukou, lesem, loukou a zase lesem. Jedna louka je fakt blbá. V trávě jsou schované rygóly a to je o zlámání nohy. Já měl dvakrát štěstí, že to noha vydržela. Ale prostě jdete a z ničeho nic se vám ztratí zem pod nohou a vy si prostě rozbijete držku. Ještě že je tu ta velká tráva, takže je to aspoň o měkký. Naše auto je tam osamocené. Ale ženou se mraky a zvedl se vítr. Zavrhuji původní plán spát v bivaku, i když to zní moc lákavě a jedeme do kempu. Zítra bychom odtud taky nemuseli za deště vyjet. Takže radši ať jsme pryč.

 

Cesta ubíhá celkem rychle, taky aby né, když jedu na čokoládu. Pár úseků je na prd a do kopečka jsem musel zařadit manuál. Auto to chtělo dát na trojku a nebylo mu vůbec divný, že jede patnáct kilometrů v hodině a ještě s odřenejma ušima a vlastně zpomaluje. Taky jsme chytili signál, ale zvládli jsme jen počasí. Má být prý hezky a do toho nám začalo krápat na přední sklo. Pokračujeme rychle dál ať jsme v kempu ještě za světla. Posledních dvacet metrů nám dost potemnělo, tak zapínám světla. V kempu nás překvapil už jeden postavený stan, ale né na našem místě. Pak je tu taky člun a obrovskej karavan. Je to v podstatě dům, kterej táhne normální tahač. Tady jsme to tedy nečekali.

 

Postavíme stan a začne lejt. Taky se začnou ozývat hromy a lítat blesky. Tak nějak takhle to vypadá, když nemá pršet. To nám asi stan neuschne. Míša uvaří parádní večeři. Brambory se zelím a tempehem. Takovou dobrotu jsem nečekal. Ještě ráno palačinky a je to jako doma. Když na chvilku přestane pršet, tak rychle čistíme zuby a přenášíme věci do stanu, zabydlujeme a hurá spát. Jsem zvědavý jak bude zítra ráno.