Den dvoustý padesátý – objevitelé

 

Autem 145,4km z Alexander bluff road reserve (Motueka) do Tōtaranui Campground
https://mapy.cz/s/lukomovuza

Pěšky Takaka Hill
4,3km 195/195m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/gekohagagu

Pěšky Rawhiti cave
4,2km 300/300m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/momatoruva

 

Ráno vstáváme za kokrhání kohouta. Jako opravdu. Prostě tu mají kohouta a ten vás vzbudí ať chcete nebo ne. Dobře vymakané aby tu lidi nezůstávali dlouho. A jinak je to opravdu sklad štěrku. A taky tu mají záchod, a když se zavřete, tak se nedostanete ven. Už jsem si představoval, jak tam sedím a čekám na vysvobození. Hrubá síla. Jako fakt velká hrubá sílá zabrala. To jsem si docela oddechl. Přeskládáme zase auto, posnídáme a jedém. Dálky volají.

 

Motueka je malé městečko. Mají tu íčko a samozřejmě záchody. Než se z něj vrátím, tak má Míša už mapu v ruce a debatuje s moc milou a veselou paní a zjišťuje, kde co vidět. Mimo jiné kupuje repelent a tunel. To je taková ta více účelová věc na hlavu. Dá se použít na krk nebo jako šátek. Jako by toho neměla v autě dost, ale že je to ve slevě..

 

Prvně se jedeme podívat na Split apple beach. Teda Vítek říkal, že tu máme být za úsvitu, ale k pozdnímu dopoledni taky hezké. Jen holt nemáme slunce mezi půlkama. A cesta sem byla tak strašná, že nevím jak se sem na svítání dostat a to pominu, že bych asi malinko potřeboval brýle, protože za šera už opravdu vidím blbě. Ale naše kára není dělaná na takové kopce co tady mají. Pláž je opravdu oblíbená a to né jen těmi co přijíždí autem, ale i lodí či kánoí. Skála vypadající jako rozpůlené jablko je velké lákadlo. A pláž sama osobě je krásná, písčitá. Opravdu škoda, že se tu nedá spát.

 

Zastavujeme se taky postupně na nákupu ovoce a zeleniny. No neberte to, přes čtyři kila jablek za pět dolarů. Paprika za padesát centů a k tomu přidáváme rajčata, avokádo a cukety. Cítíme se jako velko baroni. A už se moc těšíme až to všecko sežereme. Zelenina a ovoce je tady fakt vynikající, ale drahá. Ale za dobré věci se prostě vyplatí zaplatit.

 

Na další zastávce Hawles lookout se pouštíme do jablek. Šťáva teče proudem, takže jsme po procházce na vyhlídku tak upatlaný, že nás nechce řidič pustit do auta, takže se musíme umýt. Vyhlídka je taky moc hezká. Ale to jablko..

 

O kousek dál je trek na Takaka Hill. Míša s tetou Irmou jsou unavený, takže poobědváme a já si to jdu vyběhnout sám. Míše říkám, že jsem za hoďku zpět. Podle jejich údajů, to má trvat hoďku a půl tam a zpět stejnou cestou nebo dvě a půl velký okruh. Začíná to do kopce, samozřejmě, ale cesta je příjemná a jak to vypadá, bude dnes krásné počasí. Je to tu zas trošku něco jiného. Kopečky i cesta jsou víc skalnaté než obvykle. Jen škoda, že neumí postavit rozhlednu a všude cpou jen vysílače. To vrcholový dojem trochu znepříjemňuje. Jsem tu za dvacet minut a tak se rozhodnu udělat kompromis a jdu střední okruh. Procházka je to opravdu hezká a jak se zdá, všichni turisti chodí jen nahoru a dolů, takže jsem úplně osiřel. Za Míšou se vracím za necelou hodinu a moc se diví, že už jsem zpět. Ani si nestihla dočíst detektívku.

 

U vyhlídky Rocky Angle corner jen Míše přibržďuji a jedeme na Te Waikoropupu springs. Zkráceně se jim tu říká PuPu a je to takový obrovský pramínek sladké pitné vody. Bohužel se tu nedá nikde nabrat a nesmíte v ní smočit ani prst. Mají tu takový malý okruh a prameny jsou v prostřed. A je to fakt nádhera. Co všechno dokáže příroda stvořit. Voda je pekelně průzračná. Potkali jsme tu i velmi nadšeného pána, který nám říká, že se tu odehrává zázrak, protože řeka teče chvíli na tu stranu a pak zas na druhou. Ukázali jsme mu mapu a byl trochu zklamaný, že svět je normální a jen se špatně zorientoval. Škoda. Ale stejně si myslím, že i když řeka teče pořád stejným směrem, tak je to tu takový malý zázrak.

 

Chtěli jsme jet ještě kousek na sever na vodopády. Teď po dešti budou prý velkolepé, ale je to poměrně daleko a z cesty. Tak snad na nás Salisbury falls počkají. Místo toho jedeme do kamenného bludiště. Je to obrovské. Je to zajímavé, ale v půlce jsme byli už dost ztraceni. Máme k tomu sice mapu, ale je spíš orientační. Prošmejdili jsme většinu a našli tu spoustu zajímavých tvarů a nebo poschovávaných hraček. Majitel to tu má udělané i pro své děti a snaží se je hračkama motivovat k prolézání a hledání. Má to hezky vymyšlené.

 

A pak zajedeme na Rawhiti Cave. U vjezdové brány mají vychytrale umístěný stánek s ovocem, takže jsme zase bohatší o hroznové víno. O jeskyni nic nevíme. Cedule hlásá, že je to k ní přes dva kilometry a hodina cesty. A my máme maximálně tři hodiny. Takže to snad dáme rychleji. Dva kilometry není zas tak daleko a snad to nebude na prolezení moc dlouhé. Sice tu jsou nějaké pochybnosti, ale jdeme to zkusit. Cesta vede prvně po rovince kolem a přes vyschlý potok, to jde opravdu rychle. Cestou potkáváme docela dost vracejících se turistů, ale nikdo není mokrý ani nijak zvlášť od bahna, takže to bude dobrý. No a pak se cesta doslova zlomí a takřka po čtyřech lezeme do děsnýho krpálu. To už tak rychle zase nejde. Tady se člověk opravdu zapotí. Ale stálo to za to.

 

 

Tady mě opravdu spadla brada a je to místo, které je potřeba vidět na vlastní oči. Nic se tu neprolézá, je tu „jen“ vyhlídka na obrovskou krápníkovou jeskyni. Je to fakt nádhera a jsme tu kupodivu sami. Když se vynadíváme, střídá nás mamina s dvěma děckama. Takže to zas tak namáhavý asi nebude. Ale fakt úžasný. Plní dojmů se pomalu, ale jistě vracíme na parkoviště. Někdo si tam nechal boty. Zjevně si je šoupnul pod auto a pak na ně zapomněl. Tak snad se pro ně vrátí.

 

Chtěli jsme se ještě podívat na The Grove, ale čas nás začíná tlačit. Když si vzpomenu, že jsme ještě uvažovali nad vodopády tak je to docela úsměvné. Jedeme do kempu, než nám zavřou cestu. Sice nevíme proč ji zavírají, ale bylo by to nemilé, kdybychom tam nedojeli včas. Posledních deset kilometrů je gravelka. Pět do kopce, které v celku jdou, pak se ale začne šeřit a jak to vede z kopce, je plná děr. Tohle je opravdu vyčerpávajících pět kilometrů a jsem moc rád, že můžu použít celou silnici neb nikdo nejde za náma ani proti nám. I když mě to dost překvapuje. Taky jsme si mysleli, že zavírají celou cestu, ale oni zavírají jenom kemp. Taky jsme si mysleli, že tu bude někdo na recepci, je to kemp pro dvě stě šedesát lidí, ale prd. Jsou tu od osmi do čtyř a konec. Myslím si, že ani tu bránu nikdo nezavírá, ale kouknout jsme se nebyli. V kempu moc lidí není, takže vybrat místo je velmi těžké, je ho tu prostě moc.

 

Utábořili jsme se na loučce a za sousedy máme nepřeberné množství ptáků. A chvílema jsou dost ukřičení. To je takové nic nic a pak začne řvát jeden a postupně se přidají všici přes celý kemp. Utáboříme se, postavíme stan, uvaříme večeři a už za tmy jde Míša na záchod. Když se dlouho nevrací, vypravím se za ní. Už před dlouhou dobou jsem v dáli viděl světlo a myslel jsem si, že je to ona. A pak jsem taky viděl další trošku jinde a jak se otáčí někam pryč. Když jsem ji potkal, byla celá šťastná, ještě víc než obvykle, že mě vidí, protože nemohla trefit. Tak si ji odvedu a jdeme spát. Zítra muset vstávat brzo, tak ať se trochu vyspíme.