Den dvoustý padesátý první – Gibbs Hill

 

Autem 98,1km z Tōtaranui Campground do Kina Recreation Reserve
https://mapy.cz/s/jomobafaze

Pěšky Gibbs Hill
19,6km 1001/1001m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/jolopeteze

 

Ráno vstáváme o půl sedmé. No dobře, tak to rozlepuji první oko, ale ve třičtvrtě už jsme na nohách. Vaříme snídani a pobalíme se, u toho mineme východ slunce. Sakra, jsem si myslel že je o trošku později. No nevadí. Všude okolo nás pobíhají ptáci. Jsou hrozně vtipní. Do vzdálenost metr dělají jako že nejsou a když se dostanou blíž, vezmou nohy na ramena a pak to opakují zas a znova. V osm jsme připraveni a přesouváme se pár set metrů na parkoviště k treku.

 

 

S sebou toho moc nebereme, jen oběd, vodu a bundu a asi sto kilo ovoce a zeleniny, abych to neměl moc lehké. Vyrážíme ve čtvrt a jdeme prvně na kopec s tím, že to hezčí si necháme na konec. Hned z kraje nás čeká říčka, chvíli váháme jak ji překročit suchou nohou, když v tom se kolem nás prožene běžec voda nevoda a peláší do kopce stejnou rychlostí jako já běhám z kopce. Je fakt, že tenhle okruh k běhu vyloženě vybízí.

 

Překročíme říčku, takřka suchou nohou, ale ono je to jedno, neb stejně jdeme občas i vysokou trávou a ta je od rosy, takže mokro máme tak jako tak. Sotva ujdeme pár metrů do kopce běží další běžec, tentokrát proti nám a takovou normální rychlostí, tak jej oslovím a na chvilku zdržím. Je těžké mu rozumět, ale běží stejný okruh jako jdeme my, jen v protisměru. Jsem zvědavý, jestli jej ještě potkáme. Je to dvacet kilometrů s převýšením tisíc metrů a běhá to kolem dvou hodin. No, přejeme mu hodně štěstí.

 

 

A pak jdeme takovou rozmlácenou cestou nahoru. Výhledy žádné, jen všude kolem les. Konečně se vyškrábeme k ceduli s nápisem Gibs Hill, ale není to pravda. Vrchol je ještě kousek dál, trochu z cesty u vysílače, jak jinak. A tak se ten kousek vyškrábneme. Ale ani tady, i když stojíme na kameni, není zrovna nejhezčí výhled. Opravdu by se mohli naučit dělat rozhledny a teprve na ně dát vysílač, aspoň by byl o kousek výš.

 

Teď už je cesta daleko snazší. Už to není tak nahoru. Nicméně, když si dáme pauzičku, tak pro změnu Míšu začne bolet noha, ale jinak než normálně, takže ujdeme sotva dvacet metrů a už stojíme zas. Zkoušíme to rozcvičit, ale nakonec se to rozejde. Na chvilku se pak napojujeme na great walk. To se vždycky pozná. Jak je cesta krásně upravená, tak to není náhoda. Mají tu i krásnou chatu a spoustu místa na kemping.

 

 A samozřejmě pláž. Pokračujeme dál, a opět se z great walku na chvíli odpojujeme. Jdeme delší, za to hezčí cestou, přece nemůžeme minout Separation point s majákem. A hlavně jsou tu zase lachtani. Takový malý. Nejhezčí výhled se na ně naskytl ještě zeshora. Pár se jich tam koupalo a lovilo. Jsou taky docela výřečný. Vypadá to, že je matka nebo otec pořád kontrolují a oni se musí hlásit.

 

K samotnému majáku se pak sestupuje takovou hodně odvážnou stezkou. Na několika místech je i provalená, ale není to zas žádná katastrofa, jen je to dost strmé, naštěstí poměrně krátké. Míša si jde k majáku do stínu na chvíli odpočinout a já to tu jdu prolézt. Je tu taková průrva dolů k moři a co si se tam na hladině hlo. Tak se jdu podívat. Málem u toho zašlápnu spícího lachtana. Úplně splynul s kamením. Včas jsem se mu vyhnul a sešel až dolů, kde se už nic nehejbe, škoda. A tak jdu zase nahoru, tentokrát se od lachtama držím co nejdál, ale jeden kámen spadl a udělal rámus. Chudák lachtan se probral, uviděl mě a rychle začal utíkat do moře. Jenže to moře je studený. Koukl se na mě, na moře, na mě a pak usoudil, že jít do moře je ta horší varianta a zase si šel lehnout.

 

 

Nejsme tu bohužel sami. Nejhezčí místo s výhledem mají zabraný mladí. Starší sedí zas s velkým foťákem opodál. Tak se holt musíme vtěsnat tak, abychom nikomu nepřekáželi. V klidu pojíme a pozorujeme lachtany v dálce jak polehávají a občas skočí do vody pro něco na chuť. A pořád pokřikují. Škoda, že je to na foťák daleko. Byly by to úžasný fotky. Skáčou jak delfíni. Občas se na ně přijede podívat i nějaká výprava na lodi. Nakonec přeci jen osiříme, na chvíli.

 

 

Čas je proti nám. Zvedáme se a lezeme zase nahoru. Zrovna je tam starší paní s dcerou a přemýšlí jestli se odváží dolů nebo ne. Dodáme jim trochu odvahy, ale jestli tam pak lezli, nevíme. Dávali si na čas. A pak sejdeme lesem na krásnou písčitou pláž. Přemýšlíme o koupání, ale mě se nechce moc řídit za šera, tak se shodneme, že dáme koupačku až v novém kempíku. A pak zase do lesa a zase na pláž. Je to fakt neskutečné. Vcelku chápeme, že tomu tady říkají Golden bay. Poslední kilometry máme lesem. Docházíme chvilku po třetí.

 

 

Nasedáme do auta a vyrážíme. Byla to moc fajn procházka. Cesta z kempu je ale daleko horší než byla sem. Nejedeme totiž sami, ale jsou auta před náma, za náma i proti nám. Hned na začátku jsem musel objet velké ošklivé díry. Míša mě upozorňuje na proti jedoucí auta. Trochu ztrácí nervy, ale já si říkám, že nezničím auto hned tak z kraje, takže se držím v proti směru. Věřím, že kdyby to bylo potřeba, tak zabrzdí, i když to teď moc nevypadá. Tak tak stihnu přejet za dírama zpět. A takhle je to celých deset kilometrů. Samá díra a spoustu aut. Cesta fakt otřesná a hodně unavující. Když se dostaneme na normální silnici, netrvá dlouho a zastavuji na odpočívadle, kde normálně upadnu do bezvědomí Míše na rameni. Po dvaceti minutách se probouzím a jsem opět ready pokračovat bezpečně dál.

 

Naštěstí není kemp moc daleko, jen je to zase přes velkej kopec, takže spoustu zatáček. Ale je to po normální silnici, takže je to brnkačka. Dorážíme do Kina Recreation Reserve. Míša vyskočí z auta a jde pátrat jak to tu chodí. Nakonec k nám příjde postarší paní Jane. Uvítá nás a zeptá se, jestli musíme mít auto u stanu. To my nemusíme, takže nám ukáže takovou hezkou loučku přes potok, kde jsme nakonec úplně sami. Ostatní se tísní na druhé straně u svých aut. Takže to máme úplně nejkrásnější.

 

 

Jen velká škoda, že pláž je tady dost kamenitá a není moc hezká. Vůbec nás ke koupání po těch krásných písčitých plážích nenalákala. Takže se umyjeme pitnou vodou a žínkou. Postavíme stan a zjišťujeme, že nám prasklo jedno očko. Tenhle stan je snad prokletý. Co s tím budeme dělat, moc nevím. Chtělo by to nějaké lepidlo. A to nemáme. Slunce zapadá na druhé straně, což je škoda, ale aspoň uvidíme východ slunce.

 

Při večeři si telefonujeme s Honzou a Kačkou, je to velká zábava – vykládají jak žili na farmě, kde 10 dní pracovali jako čeledín a děvečka jen za byt a za stravu. Teď pro změnu zase trhají jablka na sadech a všechna nadměrná sad nechce, tak si je berou „domů“ a mají auto plné obřích jablek.

 

 

Spát jdeme docela brzy, úplně hotoví.