Den dvoustý šestý – zpívání v dešti

Lake Poaka Campsite – Tasman lake a Red Tarns

Autem 64,2km Z Lake Poaka Campsite do Blue Lakes Shalter
https://mapy.cz/s/jubopofolu

Pěšky Blue lakes, Tasman glacier, Tasman river
5,5 km 153/153m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/mujacomuce

Autem 9,5km Z Blue Lakes Shalter do Mount Cook Village
https://mapy.cz/s/gozuducuke

Pěšky Red Tarns
3,7 km 338/338m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/codagatete

Autem 59,8km Z Mount Cook Village do Lake Poaka Campsite
https://mapy.cz/s/cefajuvufu

Přes noc trochu sprchlo, nijak extrémně. Klárka se probudila po sedmé a odešla si číst do auta. Venku totiž lítají sandflies a nedalo se tam vydržet. Míša se probouzí až po osmé. Trochu jí s tím buzením pomáhám, ale nijak extrémně. Venku je zatažíno a dnes máme v plánu jen dva krátké výlety a návštěvu infocentra, kde mají pěknou výstavu.

Uvařím snídani a schováme se do auta ke Klárce. Posnídáme a déšť nám začíná ťukat na kapotu auta. Stan necháváme na svém místě a vyrážíme na výlet do Tasman Valley. Déšť začíná být trochu intenzivnější a stěrač nabírají raketovou rychlost. Začínám získávat nový skil. Jízda vlevo, za deště a držet se daleko od krajnice, kde jsou kaluže, do které když vjedete, tak máte co dělat udržet se na silnici. No tak zas tak dramatický to není, ale je to opravdu hodně nepříjemné. A jsme opravdu moc rádi, že nejsme na Mueller Hut, tam to vypadá na řádný saigon.

Dojedeme na parkoviště u přístřešku v Tasman Valley. Děsně prší, ale musíme rychle na záchod, aspoň trochu nás zachrání deštník, jinak bychom byli úplně durch. Cestou zpátky to bereme přístřeškem. Zrovna tu jedna skupinka vaří jídlo a přečkává déšť. My se nepřidáme, dojdeme do auta a navlékneme se do nepromokavých věcí. Klárka to má dost vytuněné. Má nepromokavou bundu a kalhoty, k tomu tenisky, do kterých dává naše pytlíky z Rakouska a Itálie, co máme na odpad, původně jsou na psí lejna, a pak ještě pončo. Pořád mě překvapuje, hlavně když říká, že by nepromokavý ponožky už jinde nevyužila, jako by nikdy nechtěla jít na hory. A pak si vezme na nepromokavé věci ještě pončo. Asi se nám trochu zapaří, ale nikdo učený z nebe nespadl. Dávám tomu čtrnáct dní a už bude zkušenější. Taky jsem kdysi nosil sto kilo na zádech, abych byl připraven na cokoliv.

Od přístřešku už vyrážíme pěšky. Prvně jdeme na Blue lakes. No musí se k ním dost prodírat trnitým křovím popřípadě to obejít po kamenech. A to v dešti chcete. A my chceme. Jezera ale zdaleka nejsou modrá! Jsou zelená a na půl vyschlá. To nás trochu zklamalo, ale díky prodírání na to nemáme moc čas myslet. Na parkoviště se vracíme po větší cestě, tak aspoň že nemusíme stejnou cestou zpět.

Opět jdeme z parkoviště stejnou cestou jako na Blue lakes, ale tentokrát neuhneme a jdeme se podívat na vyhlídku na Tasmanský ledovec. Je tu 314 schodů. Kdo vymyslel schody, tak by zasloužil na holou. Ale zas kdyby tu nebyly tak by to mohlo být ještě horší, ale zanadávat si můžeme né? Nahoře je krásný výhled na jezero a ledovce. Je to fakt nádhera! A dokonce nám přestává pršet.

Scházíme schody a na jejich konci zahýbáme k jezeru. Přestalo pršet a začalo svítit sluníčko. Před námi jde skupinka čtyř lidí a tak když se dostáváme na další rozdvojení k jezeru nebo řece, tak volíme tu, kam nejdou. A jdeme k řece a jak se ukáže, byla to správná volba. My jsme se dostali k jezeru, kde do něj ústí řeka. Přímo před námi se rozprostírají ledovce. A vidíme i místo, kam vedla druhá odbočka. Jsou tam čluny a můžete se povozit. A to my nechceme a ještě to tam díky tomu vypadá ošklivě. Když se vynadíváme, vracíme se na parkoviště. Míjíme pár z Japonska, který se snaží sejít malé suťovisko a je na nich poznat, že s tím nemají žádné zkušenosti a mají strach. Ale nakonec to zvládají. Ale vypadá to strašidelně.

Po návratu na parkoviště si v přístřešku dáváme oběd. Sedíme u stolu se starším párem. Pán je z Anglie a paní z Německa. A jak jsme se dozvěděli, velice rádi cestují po světě.

Po obědě vyrážíme do Mount Cook village, do infocentra. Ptáme se tam na Wakefield track. Prvně mluvíme se stejnou paní jako posledně, takže se dozvídáme jen info o počasí a že to není track, ale je to komplet na vlastní pěst a že tam nikdy nebyla. Je dost zajímavé, že jej mají v infocentru vystaven jako jeden z šesti tracků v okolí. No nakonec se nám začal věnovat mladej kluk, který už tam byl, protože jsme byli neodbytní. No, věnovat je asi dost silný slovo, ale aspoň jsem se dozvěděl kudy zhruba vede trasa, že se tam dá přespat a že voda je jen na jednom místě a to jen možná. Tak ještě uvidíme jestli se tam vypravíme, ono má být dost ošklivé počasí, tak se možná přesuneme o kousek dál.

Na kraji vesnice, u dalšího přístřešku, začíná náš další track. Jmenuje se Red Tarns. Tarn má být ledovcové jezírko. Opět k němu vede nespočet schodů a celou dobu to vede nahoru a samozřejmě začalo pršet. Docela pěkně jsme se zapařili. Ještě že Klárka se poučila a už si nevzala pončo, to by dopadla ještě daleko hůř.

Cestou nahoru, ale zas pršet přestalo. Nakonec jsme se nahoru vyškrábali a otevřel se nám výhled na zarostlé prostranství a jezírka nikde. Přepadlo nás zklamání.

 I tak ale jdeme udělat kolečko. A vyplatilo se! Jezírka byla schovaná a opravdu jsou dvě a no, nejsou úplně červená, ale jestli to dobře chápeme, tak zčervenají, když vykvetou kytky, co v nich rostou. No a pak zase stejnou cestou zpět.

Kousek před koncem Míša zahlédne maliní. Chvíli to vypadá, že bude mít potíže najít tři, pro každého jednu. Ale pak se otočí a už má hrstičku a pak druhou. Nakonec se do sbírání zapojí i Klárka a já sloužím jako odkladiště. Když už toho víc neunesu, vrátíme se k přístřešku. Malin máme celou krabičku, to bude snídaně!

Dole u přístřešku se rozhodneme uvařit večeři. Aspoň pro jednou to bude bez těch otravných muchniček, co se nás vždycky snaží sežrat. A to jich ještě není tolik. Sotva všechno doneseme do přístřešku, začne zase lejt. Než dojíme, tak zas přestane. Když se balíme, vejde do místnosti Japonka. Velice zmatená a drmolí něco o tom, že jela pět set kilometrů a nemůže najít hotel a potřebuje někde přespat. Zkoušíme jí pomoci, ale bez signálu to moc nejde. Najdeme tedy v offline mapách hotel ať to zkusí tam a kdyby nic, třeba ji poradí. Ale paní byla tak zmatená, že jsme to nezvládli dát do navigace a pořád to ukazovalo přes 100km místo 500metrů. Celé to měla v těch svých znacích, takže jsem jí nebyl schopen moc pomoci. Nakonec jsme se domluvili, ať následuje naše auto, že jí tam dovezeme. A tak se i stalo. K hotelu už pak zajíždí sama. Takže jak to s ní dopadlo, nevíme. Ale na cestě zpět mi došlo, že se její GPS zasekla a proto se vše ukazovalo tak daleko.

A pak už jsme jeli zpět do kempu. Po cestě jsme se zastavili na vyhlídce u jezera Pukaki,  zaparkovali jsme hned vedle jediné dodávky a hele, Češky 🙂 Chvíli jsme se všichni vyhřívali na sluníčku a koukali na tu činu, ze které jsme přijeli.

Stan i všechny věci jsme našli na svém místě. Jen stan jsem nezavřel, tak nám do něj trochu napršelo. Pokoušíme se ještě vystavit příspěvek, ale tady na Novém Zélandu zrovna moc signálu není, a když tak opravdu špatný. Většinou funguje jen ve městech a občas na vesnicích. Občas je tu i wifi, ale je omezená množstvím stažených dat. Takže než se vám načte Seznam, máte po datech . Ale už se to tu prý lepší.

Začalo zase pršet, tak jdeme spát.