Den padesátý první – vzestupy a pády

V noci jsem se probudil, abych zkontroloval stav tarpu a nás. Vše drží a my jsme v suchu. Venku stále prší a stále létají blesky. Míša se probouzí daleko více, ale nakonec se oba vyspíme. Se svítáním nám pořád buší déšť do plachty, moc se nám nechce. Nakonec se ale odhodláme a začneme se balit. Pod plachtou to jde hůř než obvykle, kór když nechceme mít nic mokrého. Tarp je z venku mokrý od deště a zevnitř zadýchaný od nás. Když už jsme takřka zabalení, prochází kolem nás první turisti (cca 7:45). Trochu se podiví, že se tu stanuje a jdou dál. Já bych se taky divil v tomhle počasí a navíc v CHKO..na drzáka u rozcestníku 🙂

 

Nakonec ale vylezeme. Nejhorší asi bylo obléci si vlhké oblečení a ještě horší navléci si ponožky a boty. Byť máme nepromokavé ponožky, pořád se i my potíme a ono se to nemá jak odpařit a taky časem propouštějí i vodu, ale pořád je to lepší než normální ponožky. Složíme tarp, zas úplně mokrý a o pár kil těžší. Stále prší a turisti se kolem nás rojí. Chata je opravdu za rohem.

 

Vyrážíme tedy na cestu i my a za chvilku jsme u chaty s jezerem. Mají to tu moc hezké, ale pod tarpem bylo určitě líp.
Cesta pak vede chvíli nahoru a chvíli zas dolů, chvíli Rakouskem, chvíli Itálií. Stále prší a dalo by se říci, že by to byla nudná cesta, kde je vše zahaleno mlhou, kdyby Míšu tak nepřitahovala zem 🙁 Když sletěla poprvé na bahně, tak se rychle zvedla a šla zas dál (modřina na pravé noze). Když jsme pak přecházeli přes potok, tak jí to tam podklouzlo, sedla si do potoka (naštěstí máme už všechno mokré) a ošklivě si narazila kostrč. Chvíli jsem si myslel, že končíme, ale po chvilce se otřepala a jdeme dál.

 

Když jdeme do kopce je vše ok. Míša nachází i dva ropáky, evidentně se sameček snaží dostat samičce pod sukni a jí se moc nechce. Je to kouzelná podívaná. Lezou přes sebe na kameni a sem tam spadne jeden nebo druhej, popřípadě oba.

 

Když sestupujeme k chatě Hochweißsteinhaus, jdu první a vybírám cestu a zrovna jsem si říkal, že tady se mi to moc dobře vybrat nepovedlo, když se za mnou ozve žuchnutí a hromada nadávek. Srdce se mě zastavilo. Míšu jsem ještě neviděl plakat a teď už došlo i na slzy. Nevěděl jsem co jí je a zprvu jsem si myslel, že zlomená noha, ale nakonec jen ošklivě potlučené nohy, ruce a roztržené kalhoty. Úleva ale nepřichází hned, ještě máme před sebou kus sestupu k chatě.

 

Pořád Míšu obdivuju, že se vždy dokáže zvednout a jít dál..čím dál tím víc, ale zároveň mám strach chodit z kopců dolů. Tady musíme trochu zapracovat, aby se to nestávalo. Jednak to bude chtít nový boty neb se ukazuje, že je má Míša dost ošoupaný a taky musíme vybírat líp cestu a v neposlední řadě se nejen koukat kam šlapeme, ale i jak.

Docházíme do chaty, původně bylo v plánu, že tady zhodnotíme čas, kondici a odhodlání. Rozhodneme se jestli nepůjdeme do osm kilometrů vzdáleného bivaku, samozřejmě s patřičnými metry nahoru a dolů. Cesta tak na čtyři až šest hodin. Ale po posledním Míšině čísle nikam nejdu, zůstanu tady i kdyby mě měli dveřma vyhazovat a já se vracel oknem.

Docela si přejeme, aby volné místo na spaní měli a těšíme se na oběd, který jsme vzhledem k počasí nahradili jen tyčinkama.
Hned ve dveřích nás potěší paní – místo na spaní mají a my se můžeme sušit (online byli úplně vybraní, máme tedy štěstí).

Prvně dáme do sušárny naše nepromokavé věci, tyveky i tarp s botama a pak se vrháme rovnou do hospody na jídlo. U stolu s námi sedí dva pánové a jedna dáma a hned se s námi dávají do řeči.V podstatě nás vyzpovídají a moc je zajímá jak se člověk dopracuje k ročnímu volnu, zrovna se o tom prý bavili. A my samozřejmě rádi odpovídáme, umějí totiž anglicky! Je to moc příjemné povídání a tentokrát se i my optáme co tu dělají. Jsou tu na dovolené a jdou tu samou trasu jako my z Hermagoru, Jen oni začali v Sillianu. Obecně je trasa Kärtner Hocheweg (kopíruje naši Via Alpinu) dost populární, takže u chat je vždy dost lidí.

A mimo jiné dostáváme taky nabídku práce pro americkou společnost, ale s díky odmítáme. Možná za rok.
U toho se stihneme najíst, dali jsme si polévku italskou minestrone a hlavní chod. Polévka mě překvapila, krom toho že to byla velká porce, tak tam byla i kopa zeleniny. Hlavní chod byla polenta s rajčaty a sýrem. Oboji tuze dobré, velké porce a patričně drahé – asi budeme muset zveřejnit dárcovské číslo účtu, jinak se asi budeme muset vrátit dřív domů 🙂

 

Pak jsme se ubytovali v lágru a lelkovali. Nakonec ještě uvařím venku večeři, napapáme se, umyjeme se, vyčistíme zuby a málem bych zapomněl říci, že tu mají kočku, takže má Míša i zábavu, ale teď už jdeme spát.
Jsem zvědavý jaké bude mít Míša zítra modráky a jestli někam půjdeme nebo radši jeden den zůstaneme. Ale zas to na ten bivak není daleko, tak uvidíme.