Den sto osmnáctý – naháči bez brodu

Od Punta Ventosa (l’Escala) na Platja de la Fonollera, 27,3km 412/503m (nahoru/dolu)

Večer jsem ani příběh nedopsal a usnul jak špalek. O půl dvanácté jsme se probudili. Oproti večeru bylo dost teplo, tak jsem si musel spacák rozepnout, abych nebyl ráno pečený, vařený a Míša si nestihla ani mikinu sundat, obdivuju, ta už teď musí být vařená. Já pak usnul natotata, Míša se rozhodla, že zkusí napočítat, kolikrát sova do půlnoci ještě zahouká.

Ráno vstáváme zase ještě za tmy. Uvaříme snídani a musím říci, že s čerstvým ovocem je to fakt mnohem lepší. Škoda, že jsme teď už všude pozdě a ovoce stihnou sklidit dřív, než my dorazíme. Ale nevadí, teď máme zásobu jablek. Pobalíme se a vyrazím. Východ slunce jsme bohužel stihli jen mezi stromy. Tak snad zase příště. A naši sousedi ještě pořád chrní. Kousek dál potkáváme další nocležníky – partičku mládeže, dokonce mají i kytaru a vypadají, že párty byla mocná.

Cesta do l’Estarit je pořád nahoru a dolů. Pěkně k plážičce a pak zase do kopečka. Vyplašíme stádečko kozorohů. Respektive jednoho kozoroha s krásnejma rohama a asi šesti kozorožkama. Chudák, takových ženských na starosti. Že by úplně kvaltovali od nás pryč se říct nedá, ale vždy kus popoběhnou, zastaví, počkají a takhle pořád dokola až se konečně, bohužel, rozhodnout nás opustit. Mapa nám na kousku pobřeží ukazuje, že je tam zavřená cesta. No radši to riskovat nebudeme a jdeme objízdnou trasou, takže jsme o jeden sestup a výstup přišli. Taková škoda!

V l’Estarit se stavíme v cukrárně. Budgetářka si to vysvětluje jako oslavu ukončeného nákupu letenek, ale jinak je to jen prachsprostá chuť na něco dobrého a výloha byla prostě moc lákavá. S paní prodavačkou se zdatně domlouvám posunky a úsměvem. Docela jí to baví a přesvědčuje mě, abych toho vybral víc. Nezdráhám se.

Zákusky sníme u infocentra, kde nabíráme i vodu. Já dopisuji příběh a Míša zas využívá třicet minut free wifi. Je s podivem kolik času zabere napsat jeden článek. A pak už vyrážíme podél písečných pláží najít si nějaké pěkné místečko, kde se vykoupeme a najíme.

Jdeme daleko, předaleko, ona je ta pláž fakt velká, až se utáboříme, asi tak v první čtvrtině a vlítneme nahatý do vody. Jeto docela sranda neb jsou vcelku velké vlny, které přicházejí nečekány a nezvány. Když se vycachtáme, jdeme na břeh schnout a naobědvat se.

Když uschneme, najíme se a posilníme čokoládou, oblečeme se a vyrazíme. Zas abychom taky někam došli. Aspoň někam, kde je pitná voda a dá se spát. No jo, jenže dojdeme k místu, kde se ústí řeky hádá s mořem a most nikde. V mapě ke značená cesta a vede přes vodu, ale ani brod tu není. A byť se to nezdá, tak je tu dost hloubka. Blbých pět metrů. Nedá se nic dělat, musíme najít objízdnou trasu. Ta vede podél řeky šest kilometrů od moře k městečku Torroella de Montgrí, kde je most a pak zase zpět. No nedá se nic dělat.

Cesta vede sice podél řeky, ale u břehu roste přes pět metrů vysoké rákosí a tak na husto, že je vidět prd. Na druhé straně je rákosí také, ale občas prosvitne jablečný sad. Ale jinak je to dost monotónní cesta. Za hodinu a kousek dojdeme k mostu. Na lavičce tu nechám Míšu hlídat bágle a skočím do města pro vodu. Není to naštěstí daleko, ani né kilometr tam a pak zas zpátky. Kdyby nebyla neděle, dalo by se tu i nakoupit.

A cesta zpátky zase vede kolem řeky s rákosím a kolem jabloňových sadů. Ale tentokrát tu a tam řeka vykoukne, alespoň nějaké zpestření. Na Řece je mrtě kačerů a pár kachen. Sem tam volavka. Ale chodí si ke sem lidi fotit nebo je pozorovat dalekohledem. Říkám si, jestli bychom je neměli pozvat k nám na rybník, máme tam i labutě.

A jsme zpátky u moře. Slunce už zapadá a na pláži je jen pár opozdilců a rybáři. Západ slunce je hezký a moc krásně si hraje i s měsícem nad mořem. Popojdeme kousek dál, abychom nebyli v přírodním parku a rozděláme náš bivak. Už se moc těším až budeme mít všude písek.

Uvaříme, najíme, vyčistíme zuby a příběh mám už v podstatě napsaný, takže hurá spát. A jéé ony tu padají kýble rosy, tak to bude ještě zajímavější než jsme si mysleli.