Den sto patnáctý – až na kraj světa

Od Puig de n’Amat ke Cala Rostella ( u Roses), 28,3km 979/1065m (nahoru/dolu)

Spalo se dobře i přesto, že docela foukalo. Ale aspoň nebylo vedro. Ranní vstávání je fakt zabijácké. Vstávám, když je ještě černo černá tma. A zas ta rutina. Snídaně, záchod, pobalit a vypadnout.V noci nás žádná zvěř neožrala.

Tentokrát se nám hned od začátku šlapalo fakt dobře. Znovu, v lepším světle, jsem si vyfotil ukazatel a pak si to hezky štrádujeme po cestě až k jakési bráně. Z druhé strany jsou nějaké cedulky, že se jedná o privátní pozemek a že se tu loví v září a březnu prasata. Ještě že je listopad. By mě omylo, kdyby se tu střílelo jak ve Francii. Každopádně tu nikde není značka a mapa říká, že jdeme úplně špatně.

Vrátíme se tedy k ukazateli, takřka na začátek. A vydali se správnou cestou. Jdeme zase trošku delší cestou, ale tentokrát značenou a až na kraj světa – Cap de Kreus. Vede sem GR11. Cesta byla parádní, i když nebyla podél moře. A i tady je to moc fajn.

Pořád je na co koukat nebo co poslouchat a tu a tam i něco zajímavého cítit. Je tu taková malá vyhlídka. Míša si potřebovala chvíli odpočinout, takže jsme na ni došli s krtečkem sami a bez báglu jsme tam coby dup.

Když jsem odtama odcházel, potkal jsem rodinku. Taťka s děckama šli na vyhlídku a mamka se padesát metrů před cílem bála a já se nedivím. Na první pohled to vypadá jako fakt hustá cesta, ale uděláte tři kroky a vidíte, že to jen zahlo za roh a je to naprosto bezpečné, tak jsem paní nahecoval a vyrazila.

Vyzvedli jsme Míšu a vyrazili dál směr Portlligat. Cestu nám lemují obrovské opuncie, ale chudinky vypadají dost otřesně a plesnivě. Najít nějaký hezký exemplář není fakt jednoduché. Taky se k nám na chvilku připojí pejsek a dělá nám průvodce, ale v olivovém háji má něco zajímavějšího, tak nás bez rozloučení opouští.

V Pirtlligatu mají muzeum v rodném domě Salvátora Dálího, ale Míše se nakonec dovnitř nechce, tak jen venku posedíme pod velkou borovicí, naobědváme a zneužijeme free wifi vyřídíme to nejnutnější. Taky nám začalo pršet. Od rána foukalo a místy docela dost a teď když přestalo, tak prší. Dneska to na koupačku nevypadá.

Na hřbitově jsme si nabrali vodu a vyrazili. Cadaqués jsme profrčeli, ale takhle podél moře nevypadá úplně ošklivě, ale asi to bude dost turistické město. Všude spousta barů, restaurací a pizzérií a jsem rád, když se jej zbavíme a jsme zase v přírodě.

Vyšlápneme si kopeček Puid d’en Manyana, dnes největší a pak už to je více méně jen dolů. Tady se pořád chodí nahoru dolu, ale je to vždy jen pár metrů, takže jak se zadýcháte, už se zase cestou dolů vydýcháváte, prostě ideál. U Cala Pelosa najdeme rozkvetlý kaktus. Míša si myslela, že jsou to slunečnice, já kaktus a nakonec jsme měli pravdu oba.

Trochu začínáme mít obavy, kde budeme spát. Dneska v noci má dost pršet a být bouřky. Takže musíme stavět tarp a jestli to dokážeme postavit na pláži, kór když vítr dosahuje nárazově až osmdesát kilometrů v hodině a jinak se drží na pětačtyřicítce, nevíme a moc se nám to zkoušet nechce. První takové místo, o kterém přemýšlíme je malé a dost z kopce. Sedíme u něj asi deset minut a vymýšlím jak to tam postavit, ale ne, prostě to nedám. Zdrceni odcházíme dál a asi po dvou kilometrech míjíme lesík a normálně je tam rovinka a dost prostoru, tak akorát pro nás. Neuvěřitelné!

Se západem slunce postavíme tarp, uvaříme večeři a jsme šťastní jako dvě blechy. Chvíli jsme si mysleli, že jsme i v závětří, ale vítr nás vyvedl z omylu. Tak snad tu kombinaci vítr a déšť zvládneme.