Den sto šestnáctý – změna je život, v teple je dobře!

Od Cala Rostella (u Roses) do Can Gusó (u Castelló d’Empúries), 28km 362/387m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/lefapobofe

Člověk si tak spí a pak jej někdo začne hladit po zadku. Když se probudím, je mi oznámeno, že mu kape na ruku. Venku prší a tarp stále trochu protéká, ale kudy ? Vždyť tam má super stříšku. Navlékám si bundu a jdu se podívat. Věc se má tak, že očko, u kterého selhalo podlepení, je tak nacucané, že pouští vodu i pod stříšku, která je kolem něj. Ještě že máme ten pytlík na psí hovínka. Instaluju jej tak, aby se očko zakrylo a třeba jej vítr neodfoukne. Kapání ustalo a je mi dovoleno dál spát. V tom se zableskne a ozve hrom. Bouřka měla přijít až ráno v deset ! Ale naštěstí tahle bouřka je o kousek vedle. Mezi zábleskem a hromem je i minuta prodleva. Takže v klidu usínáme.

Ráno je tarp v podstatě suchý. Předpověď nelhala. Chvíli hodně pršet, pak už jen foukat. Vaříme snídani a balíme u východu slunce, takže pořád odbíháme. V sedm na moře vyplují rybáři. Jeden, dva, pět, deset, nespočet. Chudáci ryby, to se maj na co těšit. Slunce vyšlo a my máme zabaleno a vyrážíme na cestu.

Opět se kocháme. Tady je to fakt hezké. Z pláže na které jsme, kdybychom nenašli místo na spaní, mířili vyšli dva kluci s batůžkem, ale rychle se nám ztratili za stromama. Na pláži je opravdu jedno místo, kde i my bychom se chytli, ale tím, že bylo obsazeno bychom byli pěkně nahraní. Ale jak se posléze ukazuje, tak né na dlouho. Spát se dá na více místech, nejhezčí místo je asi u studánky, kterou jsme tu našli. I když moc nestudánkuje, vypadá to spíš, že do ni napršelo.

Roses je docela velké nebo spíš dlouhé městečko. Poprvé potkáváme normální písčitou pláž. Jelikož svítí slunce, tak navrhuji koupačku, než příjde bouřka. Míša mi to v podstatě zakáže. Připomene mi jak večer lamentuju, že se stmívá a my ještě nemáme fleka na spaní a dneska to máme mít dlouhé. Až pětatřicet kilometrů. Nezbývá než souhlasit. Míša se ale pak cítí provinile, že mě tak odradila a sama navrhuje koupačku, ale nic nebude, měla pravdu, od rána se pořád někde zastavujeme, kocháme a nikam jsme pořádně nedošli.

V Roses dokoupíme nějaké zásoby a koupíme si svačinku. Sotva vylezeme z obchodu, začne pršet. Podle mraků se to velmi rychle zhorší. Rychle se přemisťujeme k pláži najít nějaký přístřešek. V kroupách docházíme k nějaké budově u přístavu, evidentně nějaký loďařský klub, zrovna se tam schovávají děcka co připlula. Na štěstí pro nás z druhé strany budovy je stříška a neprší tam. Ale začala být zima,  tak se stejně navlékneme do nepromokavého a posvačíme. Kolem jedoucí auta nám kynou, májí z nás zábavu. Nebe je děsivě černé.

Bouřka naštěstí netrvá tři hodiny, ale asi tři čtvrtě hodiny. Vyrážíme tedy na další cestu, která nás vede od pobřeží. Bohužel jsou tu nějaké bažiny a tak se to musí složitě obcházet, jako by tam nemohli dát most. Příroda se změnila. Už to není tak hezké, je to spíš takové agrární a taky nám někdo do cesty postavil velký Carrefour. Škoda, mohli jsme docela ušetřit, oproti městu, to tu mají fakt levné. Jdeme prakticky „venkovem“, všude mají prasečáky a zase se tady střílí (my se toho snad nikdy nezbavíme!). Navíc v ohradě označené jako Parc Natural Integral se místo vzácné zvěře pasou koně..no španělská vesnice. Co nás ještě překvapuje, je to, že nikdy nevidíme žádné sady pomerančů nebo mandarinek.

V Castelló d’Empúries hned u první vody na autobusáku se naobědváme. Jestli se tak jídlu o třetí dá říci, máme i přes sváču zase děsný hlad. Taky se pořádně napijeme a bereme vodu na večer. Z dálky byl vidět kostel a nevypadal úplně špatně, tak jsme se rozhodli, že to vezmeme městem. A docela nás překvapilo. Jako není to bůhví jaký, ale když už tu člověk je, tak je to příjemné zpestření.  Navíc když jsme polovinu cesty koukali jen na zoraná pole. Času ale nemáme moc, leda že bychom změnili plány. Takže jsme je změnili. Místo spaní na pláži, jsme rezervovali pokoj poblíž a tím získali dost času se tu pokochat.

Do hotelu respektive statku, jsme dorazili po západu slunce, tedy kolem šesté. Paní na nás čekala v autě. I když my neumíme španělsky a paní anglicky, tak rukama a nohama se domluvíme na všem potřebném. I na snídani. Teda, to se uvidí zítra jaké to bude a co že jsme si objednali.

Původně to vypadalo, že tu budeme úplně sami, protože paní tu evidentně nebydlí, ale přijeli ještě další hosté. No nevadí. Pořádně se umyjeme, něco málo popereme a v kuchyni, kde paní připravuje snídaně, uvařím večeři. Paní by se určitě nezlobila a dal jsem to do původního stavu.

A pak už jen napsat příběh a může se jít spát. A popravdě jsem rád, že jsme nedošli na pláž. Jednak se tam hodně blbě staví tarp, jednak zase sprchlo, i když už nemělo, a taky tam zase fučí jak sviň, a to by tarp s kolíkama v písku dost pravděpodobně nedal.