Den sto sedmdesátý první – výšlap džunglí po francouzsku

Chiang Mai – one day treking v okolí Bun Pratu Mueang

Vstát v šest byla dnes opravdu výzva. Míša sebou ani nehnula. Došel jsem dolů do lednice pro jogurty a jogurtový nápoj a u přípravy snídaně začnu Míšu jemně budit. Pořád se jí moc nechce, ale aspoň se začala hýbat. Příprava ovoce je pak už plně v její režii. Bez toho bychom neměli tak dobré vločky.

V sedm jsme připraveni. Spolu s námi sedí v lobby i další pár. O půl osmé přijíždí první auto. Ale nejede ani při jednoho z nás. Je to pro další pár, který teprve schází z pokoje. O chvíli později přijíždí další, tentokrát pro pár, co tu s námi čekal a my nic. Měli přijet mezi 7 a 7:30. Ve třičtvrtě se rozhodneme, že jim napíšeme, ale než zprávu odešleme přijedou pro nás. Ale né vanem jako pro všechny ostatní, ale takovou starou, otevřenou dodávkou. To bude jízda!

V autě už je starší pár Francouzů, pak nabereme další čtyři Francouze a nakonec k nám přibudou ještě dva Angličani. Je nás deset a díky bíle krabici mezi námi byla cesta velmi nepohodlná už v osmi, tak jaké to bude v desíti. Nasertivně poprosím průvodce, ať si ji strčí někam jinam. Tak jí dají na střechu, přičemž konečné dílo hodnotí asi deset Thajců a dost se u toho smějou, takže je to evidentně taková sázka, vydrží/nevydrží.

Asi za čtyřicet minut zastavujeme u lokálního trhu. Taky je tu krám BigC a 7eleven, tak si koupíme nějaké pití a tyčku na zakousnutí. Trochu nás překvapilo, kolik aut plných turisty jede s námi. Začínáme dostávat strach, že to nebude úplně bez turistů. Trochu se protáhneme a pak nás znovu nahání do auta a pokračujeme další hodinu. Míjíme jedno z aut, zastavíme u něj a náš průvodce nás opouští a nasedá do něj. No, asi to nebyl náš průvodce. Dál už pokračují jen tři auta.

Za chvilku zastavujeme uprostřed ničeho. A tady se od nás oddělí posádka dalšího auta, jsou tu na dvou denním treku. Nás všechny vyženou z našeho auta a přerozdělí do jiných dvou, že prý pojedeme do kopce, tak aby to auta vyjela. K naší posádce se připojuje starší pár ze Švýcarska. Je nás tedy nakonec jen dvanáct a dva průvodci. Straší brácha vzal mladšího aby se zaučil a taky aby pak odvedl tři lidi, co měli zájem i o bambů rafting.

Vyjeli jsme někam nahoru do malé vesnice, jízda to nebyla tak pekelná jako na Phrathat Doi Suthep, ale také to nebylo úplně to nejlepší. Tam jsme se všici oficiálně seznámili a vyrazili na náš trek. Průvodce nás seznámil s kde čím ve vesnici, s tím proč jsou baráky na kůlech, nebo jak tu dělají mouku z rýže a co tu mají za stromy, ale nás stejně asi nejvíc upoutalo přátelské prasátko.

Pak už se vrháme do buše, kde nás seznamují s rostlinama a stromama. A taky máme veliké štěstí, protože tu zrovna venčí slony!

V přátelském duchu docházíme k prvnímu vodopádu. Tady se někteří koupou, ale nás to nějak nenalákalo, vcelku špinavá voda a dno samý kámen. Taky tu potkáváme druhou skupinu turistů, se kterými se pak tu a tam potkáme.

Na oběd se stavujeme na kopečku nad vesnicí našeho průvodce. Prý se tu občas dělají velké vesnické párty. Tady se ale nevaří v bambusu, vše už je dávno uvařené, takže to průvodci jen ohřívají. Máme rýži s vaječnou omoletou a jako desert ananas. Bylo to vše moc dobré, ale trochu menší, pro dva cestovatele z Čech.

Naše cesta se pak ubírá strmě dolů, před dalším vodopádem se od nás oddělí šest lidí, další tři se nechali zlákat bambů raftingem a mladší průvodce. Zůstává tedy komorní skupinka. Vodopád není daleko a voda je daleko čistší a hlavně je tu písečné dno. Nikdo se nezdráhá, tedy až na průvodce, a vrháme se do vody. Je to příjemné, dalo by se říci ledové, osvěžení. Když se dostatečně vymácháme pokračujeme dál, na další plážičku. Tam už do vody jde jen starší Francouz a Angličanka brouzdá u břehu a plaší ryby.

A pak už kolem kukuřičných plantáží do další vesnice, kde na nás čeká odvoz. Byl to příjemný den v přírodě. Chiang Rai si ale udrželo svoji pozici vítěze, ať už v kráse chrámů, tak i výletem do přírody. Cestou nabereme ještě naše čtyři Francouze, co šli na rafting a pak nás čeká dvou a půl hodinová jízda domů. Nás vykládají bohužel až jako poslední a všici ostatní bydlí úplně mimo staré město a ještě navíc na druhé straně.

Ještě je třeba zmínit, že všechny „cestovky“ (rozuměj stánek s letáčky) nabízí stejný trek/výlet – rozdíl je pouze v ceně, ale vždy když si plácnete, že teda výlet chcete, volají dalšímu překupníkovi 🙂 Nás výlet vyšel na 1200 bátů na osobu, ale cenu jsme našli: 2600, 1700, 1800 a 1400..reálná cena tak 600? 🙂 Takže se proste stane, že pak na trek vyráží kolona aut 🙂 Ale tady to mělo opravdu nádech „rodinného“ a sehraného podniku.

Na hotelu se pokouším opět pokořit jídlo z Grabu. Ale bohužel nedaří se. Asi je špička, a tak nám po objednání vždy napíše, že nedokázali najít řidiče. Zkusím tedy objednat místo z indické restaurace, která je přes celé město, to samé jako včera, je to tady někde za rohem, jen vezmu o porci více. Přeci jen porce tu nemají největší. Ani né za půl hodiny je to tu. Povedlo se, uff!

Po večeři Míša usne na to tata a já propátrávám co včecko z naší výbavy neprojde celním odbavením na Nový Zéland. Pravděpodobně přijdeme o tyvek, což je pěkně naprd, ale jsou dost ušmudlané. A zbytek výbavy budeme muset pořádně vydrhnout, ach jo, jako by už teď tam nebylo dost otazníků. Nakonec i já jdu radši spát.