Den třístý dvacátý sedmý – brněnské intermezzo IX.

Brno (Česká republika)

Dnes se chystáme na velkou slávu na univerzitní půdu – VUT v Brně, v batohu nenosíme žádné hogo fogo oblečky, tak si bereme to nejlepší ať neděláme ostudu. Vstáváme celkem brzy, cesta nám zabere hodinu a při jízdě šalinou zjišťujeme, že „naše“ trojka nás veze oklikou přes Mendelovo náměstí a pokračuje na Českou.

 

 

Zde zahlédneme bus X3, takže výluka, jen nevíme zda plánovaná nebo víkendová. Odtud jdem kousek pěšky přes „brněnské moře“ až na vysokou. Hned v hale nás zaujmou dřevěné sochy, paní u vstupu nám hned řekne, že jich tu mají víc, a tak je hned jdeme omrknout. Dominují tři obrovští žraloci na kolečkách.

 

Vyjdeme do auly, kde je už spousta rodičů i dětí. Milan se vydává na záchod a u toho zabloudí až najde další sochy v prvním poschodí, tentokrát to jsou velké kočičky. Pak už se zaparkujeme v Aule do zadní řady ke stěně a vyčkáváme na zahájení. Je to opravdu slavnostní akce – nechybí živá hudba, diplomy i univerzitní hodnostáři. Jedná se o oficiální ukončení ročního programu VUT Junior – kdy se děcka stala součástí univerzity a přednášek. Přijde nám moc fajn, že něco takového existuje. Při „promoci“ všichni slibují – společný slib přednáší naše Amálka společně ještě s druhou slečnou. Holky si to nacvičily moc hezky.

 

Slovo pronáší prorektor i kancléř, na závěr orchestr zahraje skladby jako poděkování včetně Gaudeamus igitur. Orchestr byl vůbec vtipnej, po posledním předání diplomu měli zahrát fanfáru, ale zahráli to už při předposledním. Prorektor to vtipně okomentoval a polední klučina si užil o dost větší aplaus než ostatní děcka.
Po ukončení se v hale ještě všichni fotí a potom vyrážíme společně na oběd do Dhaby. Při cestě na autobus si vypravujeme a nakonec se domluvíme, že Milan půjde do postele a já s Doubravkou na procházku lesem na přehradu.

 

Sraz s Doubravkou mám ve dvě a tak jdu ještě s Milanem do bytu pro vodu. Cestou potkáváme straku, která není vůbec plachá a nějací lidi ji dávají pít. Nevíme co se stalo, ale vypadá žíznivě a že je v dobrých rukách. Když jdu okolo zpět, tak se už straka nese v krabičce do záchranné stanice. Je moc fajn vidět, že jsou stále lidi, kterým není jejich okolí lhostejné. Snad to dobře dopadne.
My vyrážíme k lesu a různýma cestama z kopce až k přehradě, po cestě sbíráme listí stromů do herbáře. U prýglu jdeme kousek směrem k Velké Kotvě a pak se stáčíme po žluté k zoologické zahradě. Odtamtud kousek tramvají a zase pěšky do kopečka. U dveří bytu se rozloučíme, byla to fajn procházka. Ušly jsme tak něco kolem 6 kilometrů.
Milan po dobu mé nepřítomnosti spal, takže se vlastně nic závažného nestalo. K večeři si dáváme opět květákový mozeček.
Chytáme sousedovic wifi a Milan spřádá plány jak v pondělí vyrazíme na Slovensko. Tak zase, abychom to neuspěchali, že jo.