Den třístý šedesátý sedmý – na skok v Ukrajině

Po snídani zabalíme a vyrazíme. Mlha se zatím zvedla. Kopec vypadal na pohled hůř, než ve skutečnosti. Šlapalo se pěkně. Je půl deváté a začíná pršet. Na štěstí kopec za náma a teď jdeme dolů. Když se jde nahoru a člověk je v nepromoku, tak je to taková osobní sauna, ale dolů je to fajn. Déšť notně nabírá na razanci a jsme moc rádi, že jsme pod stromama i když i tady na nás padá dost vody. K vodě, která nám ráno došla to máme čtyři kilometry. Je opět u útulny, takže se máme i kde schovat. Je stejná jako v Ruském sedle, ale tady se dá postavit i stan. Včera jsme sem už nešli neb jsme nevěděli jak to tu bude vypadat a kolik lidí tu bude, protože včera jsme potkali opravdu hodně moc trekařů. A nakonec jich tu spalo pět. Polák se psem už prý dávno vyrazil a zůstali tu jen dvě paní, co šly zkusit spát takhle ven, ale prý je to neoslovilo. Jedné bylo v noci zima. Taky se není čemu divit, když si pořídí laciný spacák do léta a vydá se do divočiny. A pak tu zůstal ještě pár. Ti prý spali venku ve stanu a teď se na balení přesunuli dovnitř. Klučina je dost ukecaný a tak zabředneme v hovor. Teda spíš Míša, já jdu pro vodu. Voda je zas taková „so-so“ hlavně je to v kopci a docela to klouže. Vody moc nenabíráme. Jednak je chladno a prší, takže toho stejně moc nevypijeme a jednak je po cestě asi dalších deset studniček a do cíle sotva patnáct kilometrů. Když jsem se vrátil, tak měla Míša už zarezervován poslední pokoj v Nové Sedlici na dvě noci. Dozvěděla se, že tam zrovna probíhá závod tisíc mil na kolech. Takže máme obrovské štěstí, že máme kde bydlet.

deště dorazily

Odtud to máme zase nahoru. Zase přestalo pršet, takže jsme se zase svlékli. Míša mi vynadá, že cestou do kopce neprojevuji dostatečnou radost, jak je šikovná a máme kde bydlet. Já bych radost rád projevil, ale valíme docela rychle a já jsem už pán v letech, takže zvládám jen jednu věc pořádně. A já si holt špatně vybral a soustředil se víc na chůzi. Ale do příště se polepším. Zas to máme trochu horem dolem, to abychom si opravdu poslední část vychutnali. Ale oproti včerejšku už je to na pohodu. Míjíme obrovské moře modrých borůvek. Je těžké to nesbírat, ale brání nám v tom zákaz, ale hlavně bouřka, která jisto jistě dorazí a byli bychom moc rádi, kdyby to nebylo na nejvyšším vrcholu.

 

po cestě nás provází mlha

Dorážíme na trojmezí. Hranice Polska, Slovenska a Ukrajiny. Je tu krásný hraniční kámen a posezení. Chvíli se vydýcháme. Tady je pomyslný cíl naší cesty. Pak samozřejmě ještě domu, do Česka. Na trojmezí si uděláme hromadu fotek. Dojde sem Polák se psem, to bude ten co spal v útulně a je moc laskav a udělá nám další hromadu fotek. Trochu posvačíme a jak svačíme, z ničeho nic obědváme. Taky dojdeme do Ukrajiny na vrchol Kremence. Je to zklamání. Byť nejvyšší vrchol místní oblasti, tak není nijak označen. I tak jsme se chvilku nelegálně zdrželi na Ukrajině (už nemáme s sebou pasy). Všude jsou tu borůvky a ještě neprší, tak nakonec neodoláváme a sbíráme, ať máme něco na zakousnutí. Hezky se nám nelegálně sbírá.

 

na všech stranách

barevné trojmezí

ten pravý vrchol Kremenec – na skok na Ukrajině

A teď už jen dolů. Začíná pršet, tak nandáváme bundu. O sto metrů dál už i kalhoty a bylo to v poslední chvíli. Začal slejvák. Cesty se změnily v potoky. Prší opravdu hustě a my jsme moc rádi, že je cesta pod stromy, jinak by nás to asi pěkně pomlátilo. Pomalu a opatrně se suneme dolů. A pak nahoru. Nahoru? Počkat, vždyť to mělo být jen dolů a my se zase hrabeme so krpálu jako hrom. Aspoň že déšť polevil a postupně ustal. Kopec, do kterého jsme se vláčeli má příznačný název Temný Vršok. Ale odtud už je to opravdu více méně jen dolů. A ani se nenadějeme a jsme dole a vítá nás Ďido Beskyd.

 

oběd a oprava krtečka

Z Temného vrchu k didu Beskydovi, ochránci Polonin

Nová Sedlica. Kdysi opravdu chudá vesnice, dnes všude krásně opravené domy. Je tu ale klid. Je to nejvýchodnější vesnice Slovenska. Tady už ani lišky nedávají dobrou noc. Ale přesto tu končí a nebo začíná závod na tisíc mil, převážně určený pro kola. Každý rok se směr závodu otáčí a letos je tu konec. Jsou tři hodiny odpoledne a to už se smíme ubytovat. Bydlíme v hostinci Beskyd. Paní domácí je hodně výřečná a máme málo prostoru se dostat ke slovu, ale aspoň nám zdarma dá malinovku. Tak přeci i na Slovensku něco dostaneme. Ubytování je celkem hezké, máme i vlastní koupelnu a záchod, jen kuchyňka je společná. Zrovna tu je paní, co tu bydlí s rodinkou. Měli to tu celé rezervované, ale část jich už odjelo, takže se tu pro nás uvolnilo místo. Chvíli si pokecáme, ale pak už musíme jít nakoupit.

 

Na nákup tu mají dva obchody, ale oba jsou již zavřené. Jeden z obchodu patří k jinému ubytku s restaurací. Naše paní domácí nás tam poslala, že tam dobře vaří a taky že si máme říct o otevření obchodu. Vzali jsme to trochu ob klikou, abychom si vesnici prošli. Míša si nevzala nepromoky, že už pršet nebude. Mě to podle černých mraků nepřišlo, ale nechávám to tak. Teď už se máme kde usušit, tak je to jedno. Projdeme všechny místní atrakce a zastavíme se i u cíle závodu. Je tu pár stanů a velká slavobrána. Hned se u ni vyfotíme. Však my tu taky končíme. No a začíná pršet a ani se nenadějeme, je slejvák jak sviňa. Naštěstí jsme prakticky u restaurace. Ale docela se ochladilo, tak Míše galantně nabídnu svoji bundu ať mi tu neumrzne.

zajímavosti v rusínské vsi

Když už jsme tu, tak se rozšoupneme. Dáváme Šariš a večeři. Mají tu dost bezmasých jídel. Zkoušíme vařené pirohy a bramborové placky. Placky jsou vlastně bramboráčky a pirohy jsou plněné těstovinové taštičky. Ale je to moc dobré. Pozorujeme jak leje a přemýšlíme jaké by to teď bylo někde pod tarpem. Je to pěkný sajgon. A takhle z terasy se na to fakt pěkně kouká. Po jídle a když trochu přestane pršet, tak nás paní máma vezme do obchodu. Nakoupíme na další večeři, tady to bylo dobré, ale máme dost hlad, a pár sladkostí a snídani a tak.

 

velká oslava a zasloužená žranica

A pak už na ubytko. Míša má štěstí, že už neprší, a nebo já? Na ubytku se dáme do gala, trochu popereme a odpočineme. Večer se vykopeme a uvaříme večeři. Všechny sladkosti lehli popelem. To je ten pověstný vlčí hlad. A pak už unaveni jdeme spát. Zítra nás čeká odpočinkový den a následně se pokusíme přepravit do Česka. Ale nebude to jednoduché, ale tyhle starosti mají ještě čas

 

PS..Jak dopadla naše sázka o špenátové palačinky? Mno..potkali jsme celkem 107 lidí na trase😃😃😃 Neskutečné- každý nám vykládal jak je tady málo lidí. Nicméně  palačinky dělá Milan 😉