Den sto šedesátý první – trek v Chiang Rai a vaření v bambusu

Chiang Rai – výlet do okolí Ban Pong Nam Ron

Ráno musíme vstávat dřív. S klapkama na očích a špuntama v uších se spí hrozně divně, ale je to jediný způsob, jak se tu vyspat. Ke snídani si dáváme opět vaječnou omeletu, česnekové topinky a ovocný salát a ještě ani nedojíme a už tu máme průvodce. Máme to privátní, takže nikdo další se k nám už nepřipojí.

 

Průvodce, jehož jméno jsme zapomněli, je 34let mladý, malý klučina. Oblečen do armádního mundůru a pořád usměvavý. Evidentně se nemá špatně. Jeho angličtina je na vcelku dobré úrovni, pokud se bavíte v rámci tůry, lidi se tak nějak ptají a říkají pořád to samé a my nejsme výjimka. Ale když začnete říkat něco, co úplně nezapadá, tak už je to horší. Ale dá se.

 

Přijel pro nás autem a už za jízdy se s námi snaží vést small talk, ale je tu dost hlučno, tak z toho moc není. Zastavujeme po docela dlouhé době v malé vesničce, jsou tu termální lázně, pár obchůdků, stánků a hospůdek a právě v jedné z hospod má základnu. Nabírá jídlo, vodu a vše co budeme potřebovat na cestu. Hlavním předmětem je ostrá mačeta. Než se připraví, tak my jsme v obležení psů – oni jsou zvykly chodit na tury taky a vždy se na oběd přiživit kuřetem. Ovšem dneska je musíme jako vegetariáni zklamat, tak je jenom podrbeme.

 

Bereme ještě druhého řidiče, aby mohl převést auto na druhou stranu, abychom se nemuseli složitě vracet k autu. Vyloďujeme se kde si u džungle a naše výprava začíná. Samozřejmě do kopce. Tohle nám chybělo, příroda a kopce. Stromy tu jsou hojně nahrazeny bambusem, ze kterých náš průvodce během cesty dělá hůlky a naběračku. Dost tím zdržuje, ale chápu, že výlet má svůj časový harmonogram.

 

Malou zastávku děláme v Čínské vesničce. Překvapivě jich v Thajsku dost žije a z Číny sem přinesli kultůru čaje. Do té doby tady čaj jedli se zázvorem a solí, což je prý dost nechutný, ale Číňani Thajce naučili jak připravit dobrý a chutný čaj, který jsme měli tu možnost ochutnat. Pěstují tu Oolong.

 

 

 

Díky jeho oblečení padla otázka na armádu a povinný výcvik. Nevíme co je na tom pravdy, ale odveden je každý, kdo je zdravotně způsobilí, dosáhl dvaceti jedna let a navíc si při losování vytáhl místo černé karty, kartu červenou. A na vojně pak tráví dva roky. Náš průvodce si vytáhl kartu červenou. Nadšení mladých kluků do armády je tu asi jako u nás. Někdo to žere, ale většina to bere jako zdržování od povinností.

 

Cestou potkáváme jak chlapy, tak ženy opracovávat bambus. Období zimy je na to nejvhodnější, protože není bambus prolezlý červy. Vysušený se pak používá na stavbu domů. Najdou se tu dnes různé kombinace, od domků plně z bambusu, po kombinaci s plechem a betonem. Dřív tu samozřejmě bylo vše pouze z bambusu. Ale teď už tu najdeme i silničky pro auta.

 

Obecně lidí v horách přibývá a aby se uživili, zvětšují se tu políčka. Pěstuje se tu kde co, ananas, čaj, kukuřice nebo i kaučukovník. A tím se vyhnali původní obyvatelé pralesa, takže třeba opici tu nenajdete a když, tak na rožni. Největším zvířetem tu je divoké prase, ale zase tu mají různé hady a pavouky a samozřejmě otravné moskyty. Proti moskytům prý dobře funguje jeden z druhů citronové trávy.

 

Na oběd jsme se zastavili u jednoho pralesního ohniště. Vše co potřebujeme k obědu, od hrnce, po misky a vařečky se vyrábí vždy až na místě z bambusu. Takže sem netahají zbytečný harampádí. Oheň se zapaluje pomocí kaučuku. Ztuhlá pryskyřice dobře hoří. A jako dřevo slouží bambus. Je ho tu opravdu dost, však taky neuvěřitelně rychle roste. A jako doplněk se používají velké listy. Do příprav oběda jsme zapojeni i my. Máme polévku – zeleninovou s nudlema, vaječnou „omeletu“ se zeleninou a jako zákusek rýži s kokosovým mlékem. Všechny ingredience, krom koriandru, který cestou natrhal, nesl v báglu včetně vajíček. Musím uznat, že to bylo opravdu moc dobré a zajímavé sledovat jak se tu dá krásně přežít.

 

Po obědě jdeme přes druhé největší vodopády a cestou nám vytváří různé věcičky. Svatební prstýnky, korunky na hlavu nebo trávu na pískání a samozřejmě selfie tyč. Taky nám vypráví k čemu je která rostlina dobrá a dává ochutnat dary přírody. Člověk u toho získává pocit, jak jme se spřátelili a jak vše dělá jen pro nás, ale nebojte dělá to pro každého. Taky nás nezapomene protáhnou okolo suvenýrů a naučit nás říkat Ulutamade a Abuičá, což je pozdrav a to který použít záleží na tom, do kterého tribu (společenství) daný člověk patří, což nemáte šanci zjistit.

 

Pak už sejdeme na parkoviště, kde nás čeká řidič a odváží nás zpět k hospůdce a termálním lázním, které navštěvujeme. Bazén se zrovna čistí, ale to nevadí. Mají tu soukromé bazénky v baráčkách, kde si samy určujeme teplotu vody. Doporučená doba namáčení je dvacet až třicet minut. Nám bohatě stačilo dvacet.

 

Pak už by měla tour končit, ale ještě nás vezme má Huai Pla Kang. Což je obří socha čínské bohyně. Respektive to není jen socha, ale je to chrám a dá se jít dovnitř. A areál má ještě další dva chrámy. A my jsme měli to štěstí, že jsme i to mohli projít za světla, při západu sluce, ale i za noci, kdy se to celé osvětlilo.

 

 

A pak už domů, na večeři. Na zítřejší den objednáváme scooter, pan majitel slíbil, že mě na tom naučí a během pár minut ze mě bude závodník. To trochu rozptýlilo moje obavy. Chápejte, já ještě nikdy na motorce nejel.

 

A pak už spát. Horká koupel nás dost vyšťavila.